Právě sledujete: Modlitební týden mládeže 2014 – Fero Kolesár

13083 zhlédnutí

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Sobota - Boží království – Pouze milostí

Matouš 5,1-16

Téma nebeského království bylo a je pro Ježíše velmi důležité.

Někteří teologové zastávají názor, že o království nebeském mluvil více, než o čemkoli jiném. Je zřejmé, že království bylo pro něj klíčová realita. Vyprávěl o něm mnoho podobenství (Matouš 13). Srovnával království nebeské (království Otce) s méněcennými říšemi tohoto světa (Matouš 4,8-10). Ustanovení nebeského království na zemi označil za své životní poslání (Matouš 4,17). Ježíšova modlitba "Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi" (Matouš 6,10) ukazuje, že Bůh si přeje, aby se nebeské království a jeho zákony prosadily zde na zemi.

Téma nebeského království bylo a je pro Ježíše velmi důležité.

Každé království musí mít samozřejmě krále. Bůh je králem nebeského království. Na jeho trůnu sedí Otec, Syn i Duch svatý. Oni vládnou, oni stanovují zákony království. Povaha nebeského království se odráží v Ježíšově životě. V jeho činech vidíme soucit, svatost, smysl, pravdu i lásku. Ježíš nám ukazuje, jak se vztahovat vůči jiným lidem. Hodnoty nebeského království jsou zřejmé v Ježíšově zázračných uzdraveních, v praktických lekcích týkajících se peněz i v jeho zástupné smrti na kříži. Ježíš přišel zjevit Boha a ukázat nám, jaký by svět měl být podle Boží vůle. Ježíš přinesl "zákony země", postavené na zákoně lásky (Matouš 22,37).

Cílem našeho přemýšlení není identifikovat krále, ani pravidla a zákony království. Přemýšlet budeme o tom, jak se stát občanem tohoto království. Kdo je jeho součástí? Ve snaze odpovědět budeme zkoumat text z Matoušova evangelia 5,1-14, který je začátkem slavného "Kázání na hoře". Asi víte, že se jedná o významnou promluvu na téma etického života, jak ho chápe Ježíš. Kázání na hoře popisuje život v harmonii s Božím království. V několika prvních verších Ježíš vysvětluje, kdo patří mezi občany jeho království.

Naslouchejme jeho slovům v Matouši 5,1-2.

Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je."

Rychlé a zběžné přečtení v nás nevyvolá pocit, že by v úvodních Matoušových slovech bylo něco víc, než informace o tom, že Ježíš seděl na kopci a učil lidi. Ale tak tomu není. Ježíš učí, protože je rabbi, učitel. Usednul, což bylo běžné gesto, kterým rabíni dávali najevo, že přijde vyučování. Slovo učedník označuje toho, kdo "se učí od rabbiho". Úbočí hory taky nebylo pro vyučování nijak výjimečné. Zvláštní a překvapivá myšlenka je, že Ježíš učil zástupy.

Tady tkví problém. Rabíni si obvykle své žáky vybírali velmi selektivně. Jen ti nejchytřejší a nejbystřejší byli vybráni, aby se stali rabínovými žáky. Pokud jste chtěli být žáky prestižního učitele, jistě nebylo na škodu mít dobré politické konexe. Do ješivy bývali přijímáni pouze svatí, spravedliví mládenci ze správných rodin židovského původu. Dívky neměly šanci. Chudí neměli šanci. Nemocní neměli šanci. Pohané neměli šanci. Pokud jste neodpovídali kritériím, měli jste jednoduše smůlu.

Ježíš učí zástupy. Obyčejní lidé jsou pro něj hodni vyučování. Ježíš nemá žádný detektor, který by testoval duchovní způsobilost těch, kteří mu naslouchali. Zástup před ním je různorodý. Najdou se v něm chudí, bohatí, muži, ženy, mladí, staří, inteligentní, prostí, vzdělaní i nedouci. Ježíšovo rozhodnutí vyučovat všechny bez rozdílu je vyjádřením jeho ochoty zahrnout do království každého. Zdi chránící elitní komunitu jsou strženy. Představa, že Bohu patří jen několik vyvolených se rozpadá. Ježíš na ní přímo útočí.

Jací lidé se shromáždili na horském srázu, aby naslouchali?

Verš 3: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

Byli jste někdy "chudí v duchu"? Měli jste někdy ztrápeného ducha? Cítili jste se zkroušeně a v depresi? Cítili jste se obklopeni temnotou a nikde nenacházeli naději? Pochybovali jste, že život stojí za to žít? Přemýšleli jste, zda Bůh vůbec existuje? Cítili jste v duši prázdnotu?

Ježíš říká: "Blaze vám." Co to znamená? Jsi vyvolen Bohem. Bůh se na tebe usmívá. Bůh tě miluje. Bůh je díky tobě šťastný. Měj odvahu. Uprostřed soužení zůstává zdroj radosti. I když jsi "v háji", nejsi zapomenut Bohem.

Žijeme ve společnosti, kde má psychické onemocnění stále silné stigma. Zahlížíme na člověka, který potřebuje psychologickou či psychitrickou pomoc. Máme předsudky například vůči člověku s depresivními stavy. Myslíme si: "Ten člověk se k Bohu ani životu nestaví správným způsobem." O člověku, který neví, zda může věřit v Boha: "Agnostik, ateista a pochybovač ... Nechtěl bych být v jeho kůži, až bude stát před Bohem." Někdy vedeme rovnítko mezi špatnou náladou či skleslostí a nevhodností pro Boží království. Zapomínáme na slova samotného Ježíše: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" (Matouš 27,46). Vždyť i Ježíš, který byl bez hříchu, zažíval duchovní temnotu. A pochyboval o Bohu. Krajní prožitek, jako ten Ježíšův, by vedl každého člověka k pochybnostem, ba odmítnutí Boží existence. Ježíšova zkušenost je jasným důkazem, že existenciální úzkost není důkazem Boží absence. Můžeme být chudí v duchu. Občas zažívá naše duše těžké chvíle.

Ale nejsme prokleti. Blaze nám! Jsme milováni. Jsme zváni do Božího království, kde vládne Ježíš. Pokud jste skleslí, pamatujte, že jste přesto milováni.

Ježíš se znovu rozhlédne po zástupu (verš 4): "Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni."

Zármutek není hřích. Vždyť i Ježíš plakal spolu s Lazarovou rodinou (Jan 11,35).

Ježíš však neplakal jen proto, že měl s Marií a Martou lidské pochopení. V jeho slzách byla bolest, jež převyšovala lidskou bolest o tolik, oč nebesa převyšují zemi. Kristus neplakal pro Lazara, neboť ho zakrátko povolá z hrobu. Plakal proto, že mnozí z těch, kteří teď truchlí nad Lazarem, budou brzy ukládat o život tomu, jenž je vzkříšení a život. Jak neschopni však byli nevěřící Židé, aby si správně vyložili Kristovy slzy! Ti, kteří viděli příčinu jeho žalu ve vnějších okolnostech výjevu, který se před nimi odehrával, říkali se soucitem: "Hle, jak jej miloval!" (Jan 11,36). Druzí se pokoušeli zasét símě nevíry do srdcí přítomných a říkali výsměšně: "Což nemohl tento muž, který otevřel oči slepému, dokázati, aby nezemřel?" (Jan 11,37) Bylo-li v moci Kristově zachránit Lazara, proč tedy dopustil, aby zemřel?" (Touha věků, str. 372).

Příslušnost k Božímu království neznamená trvalé štěstí. Můžeme plakat a přesto být s Kristem. Můžeme truchlit a dokonce i cítit hněv. Hněv je součástí zármutku. Hněv na sebe sama, na okolnosti, na druhé lidi, dokonce i na Boha. Silné emoce spojené se ztrátou blízkého nejsou nutně důsledkem nedostatku víry. Víra neznamená konec lidského prožívání. Trpíte? Ne proto, že byste byli prokleti. Věřte, že jste požehnáni a milováni Bohem.

Ježíš pokračuje ve verši 5: "Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví."

Tiší nejsou vyzdvihováni světem. Slabost je chápána jako charakterová chyba. Obdivujeme finančně silné, tělesně silné, nebo silné jakkoli jinak. Milujeme lidi, kteří se prosadí. Líbí se nám ti, kdo jsou sebevědomí. Obdivujeme chytré. Co se týče pomalých, ošklivých, chudých a nudných ... to jsou v našich očích chudáci. Je smutné, že podobně pokřivené hodnocení nalezneme i v církvi. Milujeme silné kazatele, silné vůdce, silné křesťany, kteří mají svůj život pevně v rukou. Ale tišší? A slabí? Ti, kteří přežívají na okraji? Náš obdiv vůči charismatickému evangelistovi, bohatému dárci, či krásné sopranistce rozrušuje Ježíš, který říká: "Blaze tichým."

Ježíš znovu osloví dav a řekne (verš 6): "Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni."

Jako křesťané obdivujeme spravedlivé. Koříme se svatým mužům a spravedlivým ženám. Milujeme houževnaté modlitebníky a vytrvalé studenty Bible. Vyzdvihujeme ty, kdo desátek odevzdají do poslední koruny a nad to nejedí sýr. Ti svatí, kteří tvoří ostatek z ostatku z ostatku, jsou pravými Božími dětmi. Ale Ježíš žehná a projevuje Boží přízeň těm, kdo jsou hladoví a žíznící. Kristus mluví o lidech, kteří si neberou denně svaté vitamíny a nenacpou se třemi porcemi pobožnosti každý den. Ježíš říká: "Vítejte v mém království, vy, kdo duchovně hladovíte. U mne je mnoho místa i pro ty, kdo nejsou super světci."

Ježíš pokračuje (verše 7-9): "Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími."

Milosrdenství znamená nežádat spravedlnost tam, kde by spravedlnost měla být vykonána. Jednoduše milost. Čistota srdce neznamená dokonalost, ale spíše čestnost a transparentnost. Člověk čistého srdce uznává férově svou chybu, drží se daru Boží milosti a touží být podobný Ježíši. Kdo jsou ti, kdo působí pokoj? Méně trvají na svých nárocích a spíše hledají dobré pro všechny. Budují společenství založené na milosti. Všechny tři vlastnosti uznáváme, a přesto často v náboženské oblasti preferujeme jejich protiklady. Líbí se nám ti, kdo kázní a kárají chybující, zachovávají zdání svatosti a podrobují si druhé. Milosrdenství, čistota srdce a pokoj často jdou stranou. Jěžíš říká zástupu svých učedníků: "Chci, aby byli uprostřed mého království. Uprostřed vašich životů."

Ježíš dodává (verše 10-12): "Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi."

Ježíš lidi shromážděné na úpatí hory varuje. Být součástí Božího království nebude vždy lehké. Budete pronásledováni. Budete vysmíváni. Budete mučeni. Možná i zemřete. Život v království není bezpečný život prožívaný za vysokými zdmi. Příslušenství k Ježíši má svou cenu. Tak jak byli pronásledováni proroci, budeme i my. Kdo je prezekvoval? Občas to byly sekulární mocnosti, jako faraon, Achab nebo Nabúkadnezar. Ovšem proroky pronásledovali i ti, kdo tvrdili, že konají Boží dílo. V Matouši 21,33-46 Ježíš vypráví podobenství ilustrující dlouhou historii pronásledování z rukou náboženských představitelů. Na konci příběhu si velekněží a farizeové uvědomili, že "mluví o nich," Jaká ironie! Lidé, kteří si nárokují privilegované místo u Boha jsou těmi, kdo vedou proti království boj. Myšlenka, že ti, kdo se deklarují jako nejsvětější, nejspravedlivější, nejvíce zapálení pro opravdu čisté a pravé náboženství jsou ti, kdo víře nejvíce ubližují, s sebou přináší veliký pocit vystřízlivění. Jejich srdce nebyla čistá. Na ostatní nakládali břemena a sami nebyli ochotni zvedat cokoli byť i malíčkem (Matouš 23,4). Ježíš oslovuje ty, kdo mezi jeho posluchači jsou vystaveni perzekuci: "To, že po vás jdou představitelé synagogy neznamená, že se mýlíte. Vždyť ti samí lidé, pronásledují i mne." Ježíš velice odvážně nastavuje podmínky vstupu do království.

Kázání na hoře se začíná blížit ke svému vrcholu. První verše otevíraly téma. Dveře do království jsou dokořán pro skleslé na duchu, smutné, pokorné, duchovně marginalizované i ty, kdo jsou v nelibosti duchovního establishmentu. V této chvíli povoláva zástup k velikosti (Matouš 5,13-16):

"Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali."

"Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích."

Představte si, jaký účinek ta slova musela mít na lidi, kteří věřili, že jejich životy nemají cenu. Ježíš říká: "Můžete mít vliv. Můžete konat mou práci. Díky vám může být svět lepší. Váš vliv může okořenit a zabarvit životy lidí. Můžete svět otočit vzhůru nohama, aby byl správnou stranou vzhůru." Ježíšovo poselství není pouze poselstvím o přijetí (jste milováni Bohem a součástí jeho království), ale také o sebedůvěře (můžete pro Boha ve svém životě udělat veliké věci). "Miluji vás a čekám od vás něco úžasného." A zástupy, které do té doby nepociťovaly ani Boží blízkost, ani Boží důvěru, byly v úžasu.

Dovolte mi uzavřít příběhem.

Před několika lety jsme chystali narozeninovou party pro naši dceru Audrey, která chodila do mateřské školy. Naplánovat takovou oslavu pořádně není vůbec jednoduché. Vybrali jsme správné jídlo, ozdoby, hry a vyrábění, které bude zábavné (ale nenadělá příliš nepořádku) pro pětileté holčičky. Nastal večer oslavy a všechno běželo jako na drátkách. Děti si to užívaly a ostatní rodiče se tvářili spokojeně. V jednu chvíli jsme pozvali rodiče i děti do suterénu, kde máme pianino, abychom si zahrály známou hru s židlemi. Do kruhu jsme umístili deset židlí, které byly otočené ven. Každé dítě mělo jednu. Manželka dětem vysvětlila pravidla a všichni se usadili na svou židli. Začal jsem hrát melodii na pianu a děti podle pokynů vyrazily a začaly běhat dokola. Manželka rychle jednu z židlí odstranila z kruhu a já vzápětí zvedl ruce z kláves. V nastalém tichu se deset dětí vrhlo na zbývající židličky a devět z nich bylo úspěšných. Stát zůstal pouze jeden chlapec. Jakmile si uvědomil, že žádná židle nezbývá, otočil se na rodiče a propukl v srdceryvný pláč. Maminka ho popadla do náruče a začala utěšovat. Pohlédli jsme s manželkou na sebe a pomysleli si: Takhle jsme to úplně neplánovali. Začal jsem hrát a zbývajících devět se znovu rozběhlo. Manželka zase odebrala jednu z židlí a já přestal hrát. Devět dětí a osm židlí vedlo k nevyhnutelnému vyloučení, tentokrát malé holčičky. Okamžitě začala plakat a utíkala k mamince. Znovu jsme na sebe pohlédli a bylo jasné Pokud něco neuděláme, skončí to katastrofou. Shromáždili jsme všechny děti, i ty vyřazené, a začali znovu. Manželka vrátila dvě odebrané židle do kruhu a děti si sedly. Začal jsem hrát a ... nikdo neodebral žádnou ze židlí. Po chvilce jsem přestal hrát a děti se usadily.

Každý měl svou vlastní židli.

Ozval se nadšený křik a volání: "Alexi, Alexi, ještě jednou!"

Hráli jsme tak dlouho, než byly děti úplně utahané a já přestával cítit prsty.

V Božím království je místo pro každého. Vejde se do něj každý chlapec, každá holčička i každé Boží dítě. Hra na nebeské židle je pro každého a každý je k ní zván.

Nezáleží, kde v životě jste. Nezáleží na vašich okolnostech. Nezáleží na vaší minulosti.

Bůh má pro vás místo. Přidáte se a najdete svou židli v nebi?
zobrazit více zobrazit méně

Modlitební týden mládeže 2014 – Petr Adame

Modlitební týden mládeže 2014 – Petr Adame

Modlitební týden mládeže 2014 – Vašek Vondrášek

Modlitební týden mládeže 2014 – Vašek Vondrášek

Modlitební týden mládeže 2014 – Tomáš Harastej

Modlitební týden mládeže 2014 – Tomáš Harastej

Další díly

Modlitební týden mládeže 2014 – Roman Hampacher

14710 zhlédnutí

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Sobota - Boží království – Pouze milostí

Matouš 20,1-16

Když jsem se v září roku 1981 přistěhoval do Austrálie, dostal jsem od přátel, kteří do země dorazili dříve než já, dobře míněnou radu. Radili mi, abych si co nejdříve našel práci. Neměl bych být příliš vybíravý, protože nejdůležitější je získat co nejdříve finanční nezávislost. Vzal jsem si jejich názor k srdci a dal jsem vědět svým přátelům i členům sboru, že jsem ochoten vzít jakoukoli práci.

Zanedlouho mě po bohoslužbě ve sboru kontaktoval Kevin. Oznámil mi, že je výrobní ředitel a může mi nabídnout volné místo. Ihned jsem přijal a ve světle rady, kterou jsem obdržel, jsem se ani neptal, o jakou práci se jedná. Zajímalo mne pouze, kdy a kde se mám hlásit.

"V pondělí rádno v 5:00," zněla lakonická odpověď. Chvíli jsem si myslel, že si ze mne utahuje a čekal jsem, že se zasměje, ale Kevin se jen ptal, zda mám auto. Jelikož jsem vůz neměl, nabídl mi, že mne vyzvedne po cestě svým vlastním autem. Oznámil mi, že jako ředitel výroby musí být přítomen na místě již ve 4:30 a proto mám být připraven už ve 4:00. A abych si vzal náhradní oblečení. Připadal jsem si zahnaný do kouta, ale neviděl jsem nikde cestu ven.

Vše se odehrávalo uprostřed zimy. Choulil jsem se do své bundy ze sekáče a čekal pod lampou, až se objeví Kevin. Brzy jsme dorazili na pracoviště. Jednalo se o Flemington Markets - distribuční sklad pro ovoce a zeleninu. Hned po příjezdu mě Kevin zasvětil. Budu nový balič brambor na bramborovém pásu.

Obrovské pytle špinavých brambor se nejprve vysypaly na posuvný pás. Byly omyty, očištěny, zváženy, zabaleny do pětikilogramových pytlů a automaticky uzavřeny. Pytle skončily na otáčecím stole, kde je další pracovnice linky ukládala do velkých papírových pytlů. A v ten okamžik přišla má chvíle.

Zvedl jsem 25 kg pytel brambor a uložil ho na další pohyblivý pás spojený s paletovacím strojem. Jakmile jsem jich umístil na paletu 40, šlápl jsem na pedál a balení se uzavřelo. Pomocí rudlíku jsem následně paletu umístil do skladu a utíkal zpět na své místo. Při návratu na mne čekalo 15 hotových pytlů a stroj nebylo možné zastavit (někdy jsme se modlili, aby se rozbil). Takovou práci jsem dostal. Když se ozval v 10:00 zvonek na svačinu, byl jsem tak unavený, že jsem nemohl chodit ani zvednout ruce. Položil jsem si hlavu na stůl a sténal.

Když jsem se vrátil odpoledne domů, žena mě téměř nepoznala. Okamžitě začala naléhat, abych se na to vykašlal. Ale já to nechtěl vzdát. Styděl bych se vzdát práci po jednom dnu, když jsem se předtím vychloubal, že budu dělat cokoli.

Po měsíci za mnou přišel Kevin a oznámil mi, že mají více zakázek. Zajímalo ho, zda bych byl ochoten udělat nějaké přesčasy. Jednalo se o dvě hodiny denně. Všechno mě bolelo, ale souhlasil jsem. Za pár dalších týdnů se ozval znovu, zda bych mohl přijít o nedělích. Znovu jsem souhlasil. V té době jsem již jezdil sám vlakem a nikdy jsem nepřijel pozdě.

Zkusili byste uhodnout, který den týdne byl nejlepší? 

Sobota?

Sobota byla fajn, protože jsem nemusel do práce.

Ale musím přiznat, že ještě lepší byl jiný den, a to čtvrtek, kdy jsme dostávali výplatu. Díky přesčasům a dřině jsem byl vždycky mile překvapený, kolik se objevilo na výplatní pásce.

Byl jsem ochotný dřít dlouhé hodiny a huntovat si zdraví. Vzdal jsem se volného času a rodiny během nedělí, protože jsem vydělával slušné peníze.

Tak funguje společnost. Víc práce znamená víc peněz. Dostanete, co si zasloužíte.

Život funguje obecně na tomto principu. Existuje přirozený smysl pro spravedlnost a férovost.

Naše společnost je řízena zákony. Pokud se držíte uvnitř jejich hranic, pravděpodobně se vám víceméně daří dobře. Pokud děláte správné věci, dostáváte odměnu. Pokud překračujete hranice, nesete zodpovědnost.

Pokud se naučíte, nebudete mít u zkoušek problém. Když se nenaučíte, nepomůžou vám pravděpodobně ani modlitby.

Pokud nedodržujete nejvyšší povolenou rychlost nebo jezdíte na červenou, stanete se celebritou. Vyfotí vás.

Dostanete, co zasloužíte. To je definice spravedlnosti.

V náboženství platí stejný princip.

V hinduizmu existují čtyři cesty k "mókše" tj. spasení. Jedná se o okamžik, kdy se lidská mysl osvobodí od věčného cyklu života a smrti a splyne v jedno s Bohem.

1. Cesta činu - dodržujete náboženské obřady, povinnosti a rituály.

2. Cesta poznání - získáte dokonalé poznání vesmíru.

3. Cesta oddanosti - uctíváte bohy.

4. Královská cesta - praktikujete meditaci a techniky jógy.

Budhizmus učí, že vznešený stav nirvány je možné dosáhnout skrze "ušlechtilou osmidílnou stezku".

1. Správné pochopení; 2. Správné myšlení; 3. Správná řeč; 4. Správné jednání; 5. Správné živobytí; 6. Správné úsilí; 7. Správná bdělost; 8. Správné soustředění.

V islámu je třeba vyváženost.

Spasení muslima je založeno na kombinaci Alláhovy milosti a lidských skutků. Při dni soudu budou zváženy skutky člověka. Pokud dobré skutky převáží ty špatné a pokud to bude Alláhova vůle, může muslim vstoupit do ráje.

To dobré, co konáme, ruší to zlé.

Pouť do Mekky znamená v nebeských knihách veliký bonus.

Pokud zemřete jako mučedník při obraně víry, vstupujete do nebe přímo.

Jak je to v křesťanství? Co říká Ježíš o tom, jak můžeme vstoupit do Božího království a získat věčný život?

 Podobnou otázku položil Ježíši mladý muž. Byla to otázka, která šla přímo k jádru věci. Příběh o otázce mladého muže a Ježíšově odpovědi je jedním z nejslavnějších a nejzajímavějších ve všech evangeliích.

A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: „Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?“ (Matouš 19,16)

 Když dáme dohromady Matoušovu, Markovu i Lukášovu verzi, dozvíme se, že muž, který otázku položil, byl mladý, bohatý a úspěšný. Jednalo se o prominentní postavu obce. Proč by někoho, kdo má všechno, zajímal věčný život? Co by takový člověk hledal v Božím království?

Marek vypráví, že Ježíš právě odcházel z jednoho místa, když k němu mladý muž přiběhl. Veřejně poklekl před Ježíšem a zoufale žádal odpověď: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" (Viz. Marek 10,17-27)

Věčný život nezačíná ve chvíli druhého Ježíšova příchodu na zemi. Druh věčného života, který dává pokoj, spokojenost, radost, klid, a smysluplnost můžeme žít i tady a teď, kdy na parúsii teprve čekáme. Bohatství, postavení a moc vám nikdy takové věci nepřinesou. A nepřinese vám je ani náboženství. Maldý muž byl věřící a vyznával, že zákon dodržuje dokonale od svého dětství.

Setkání mladého muže s Ježíšem začalo velmi dobře:

1. Mladík položil správnou otázku

2. Mladík měl správný postoj

3. Přišel za správným člověkem

Vše bylo otevřeno k dokonalému happy-endu.

"Co dobrého mám konat, abych měl podíl na věčném životě? Co mi chybí?" ptal se.

K věčnému životu přistupoval jako hinduista, budhista nebo muslim a ptal se, co má ještě dělat.

 "Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází." (Marek 10,21)

"DŮVĚŘUJ MI" Těmito slovy by sa dala shrnout Ježíšova odpověď bohatému mladíkovi. Dej mne na první místo svého života. Nemohu být "poslední věc, která ti schází". Smyslem tvého života je bohatství, postavení a náboženské skutky. Ty definují tvou existenci. Zjistil jsi, že přesto ti v srdci zůstává nenaplněná touha. Přišel jsi, abys do svého seznamu přidal "ještě jednu věc". Ty ale musíš nejprve hledat Boží království. "DŮVĚŘUJ MI."

 Mladík vytáhl tablet, rychle si spočítal, kolik by ho Boží království stálo, a když se podíval na zůstatek, "svěsil hlavu", jak říká Bible. Následování Ježíše bylo příliš drahé. Navzdory jeho zoufalé touze, navzdory jeho dodržování přikázání, navzdory lásce, kterou od Ježíše pocítil, odešel smutný a nebyl zachráněn. Nedokázal dát Ježíše na první místo. Nedokázal svůj život odevzdat do Ježíšových rukou. Nedokázal celým srdcem zazpívat "... vzdám se všeho pro Ježíše...". Odešel smutný a nebyl zachráněn.

Učedníci, kteří byli svědky rozhovoru, byli zmatení a žádali po Ježíši vysvětlení. Tento muž se zdál IDEÁLNÍM kandidátem na vstup do království a nevstoupil do něj. Kdo tedy do království Božího vlastně může vstoupit? Museli se zeptat přímo:

"Kdo tedy může být spasen?“


Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“ A Ježíš vše uzavřel slovy: "Mnozí první budou poslední a poslední první.“ Nezapomeňte, prosím, tato slova, protože se k nim ještě vrátíme.

 Vraťme se na Flemington Market, do skladu zeleniny. Ježíš nám bude vyprávět rozčilující podobenství o soudu v Božím království. Bude velmi podobná čtvrtkům, kdy jsme dostávali výplatu. Lidský princip "za více práce, více peněz" staví Ježíš úplně na hlavu, a proto jsem příběh nazval:

"Podobenství o nespravedlivém Bohu."

 Přečtěte si Matouše 20,1-2.

Příběh popisuje střet bohatství a chudoby. Bohatý majitel vinice vychází brzy ráno na trh, kde se srocují chudí dělníci. Doufají, že se naskytne pracovní příležitost a oni nasytí sebe i své rodiny. Jsou zvyklí pracovat denní práci a očekávají za ni denní mzdu.

Majitel vinice je moudrý. Ví, kolik bude potřebovat dělníků na práci.

Najme potřebný počet a než dorazí na vinici dohodnou se po chvilce smlouvání, že denní mzda bude jeden denár. Na svou dobu slušné peníze. V šest hodin ráno dorazí na místo, připevní si koše na záda a začnou pečovat o hrozny.

O tři hodin později udělá majitel překvapivý krok.

Přečtěte si Matouše 20,3-5.

 Uběhly tři hodiny pracovní doby. Je kolem 9:00.

Majitel již nemusí najímat další dělníky. Má obchodní plán a najímání pracovníků je již zařízené. Text říká, že jednoduše vyšel a všiml si, že na tržišti postávají další a nemají do čeho píchnout. Majitel není nemilosrdný kapitalista a nežene ho pouze vidina zisku. Má chuť pomoci lidem, kteří potřebují práci.

Nově získaní pracovníci si jsou dobře vědomi, že nemají nárok na plnou denní mzdu. Tentokrát nedojde ke smlouvání. Pán pouze oznámí: "Věřte mi, zaplatím vám, co je správné." Na vinici dorazí noví dělníci. Nevyjednali si skvělou mzdu jako první skupina, ale věří, že ani oni nepřijdou zkrátka.

 

Vžijte se do kůže pracovníků, kteří začali dřít v 6:00. Slunce pálí, koš je těžký a vy jste zbroceni potem. Na vinici dorazí noví pracanti a vás napadne: "Asi práci neberou tak vážně jako já." Je to jako ve sboru. Vy dorazíte vždycky včas na sobotní školu, narozdíl od druhých.

O tři hodiny později přijde další nečekaný krok majitele vinice.

Čtěte Matouše 20,5.

 Šestá hodina: Poledne

Devátá hodina: 15:00

Vedený soucitem a snahou pomoci, majitel stále najímá nové dělníky. Zdá se, že obchodní záměr vzal za své a pána vinice zajímá, co budou dělníci, kteří nemají práci, večer jíst. Ani majitel, ani noví pracovníci nemluví o mzdě. Pán vinice se snaží pomoci zoufalým lidem na úkor vlastního bohatství a osobního zisku.

Vy stále dřete na vinici a začali jste v 6:00 ráno. Co vás napadá při pohledu na ty, kdo dorazili na oběd a poté ještě ve tři hodiny? Hrůza, že? Ti, kteří dorazili v poledne, to jsou ti, kteří chodí do sboru pouze na kázání. A poslední skupina jsou ti, kdo přijdou těsně předtím, než kázání začne. Co si o nich myslíte?

Jako by nestačily nesmyslné majitelovy kroky doteď, vše začne být ještě bizarnější.

Čtěte Matouše 20,6-7.

 Jaký má smysl najímat někoho v 17:00, když pracovní doba končí přesně za šedesát minut?

Pán se s poslední skupinou baví. Chce vědět, proč postávají na tržišti a nepracují. Majitel je přece musel vidět pokaždé, když na místo přišel. Je 17:00 a oni tam stojí. Jejich odpověď je vypovídající: "Nikdo nás nenajal."Byli nezaměstnatelní. V očích každého potencionálního zaměstnavatele neměli žádnou cenu. V jejich prospěch mluvilo pouze to, že se nevzdali. I když hodina pokročila, stále doufají, že se naskytne pracovní příležitost. Neobvyklý majitel vinice už nepřekvapuje a najímá i poslední skupinu. Štědrý majitel vinice se objevuje tam, kde je nejvíce potřeba. Noví dělníci také vyrážejí na vinici.

Jsou to lidé, kteří na bohoslužbu chodí v době, kdy končí poslední píseň a chystá se agapé. Co si o nich myslíte?

Než dorazí na pracoviště, zorientují se a pustí se do práce, ozve se zvon a den končí. Práce je u konce, přichází čas výplaty.

ANI TEĎ NEKONČÍ PÁNOVA PŘEKVAPENÍ

 Čtěte Matouše 20,8.

 Dělníci se postaví do fronty a na začátku řady stojí největší dříči. Majitel instruuje předáka, aby řadu přeorganizoval. "Prosím, aby se na začátek postavili ti, kdo pracovali hodinu a ti, kdo přišli v šest ráno, aby stáli na konci!"

Řada stojí tak, aby všem bylo jasné, jak majitel vinice uděluje odměnu. Jeho verdikt, poslední soud, bude viditelný pro každého.

Nejudřenější pracovníci nejsou potěšeni, ale říkají si mezi sebou, že pán nechce, aby ostatní viděli, jak velkou výplatu dostanou. Je jasné, že ti, kdo pracovali hodinu dostanou jen pár drobných.

Na řadě je další nečekaný krok majitele.

Přečtěte si Matouše 20,9.

 První dělníci v řadě dostali celodenní mzdu. Jsou zmatení a rychle mizí. Mají za to, že došlo při vyplácení mzdy k omylu. Ti, kteří dřeli celý den se jim smějí. Říkají si, že mizí proto, aby nemuseli ukázat, jak směšné peníze přinesou domů. Zvědavost jim nedá a zajímají se, kolik dostali, ti, kteří téměř nic neudělali. První se neodváží odpovědět. Druhý ukáže jeden prst. Odpovědí je smích a otázka: "Jeden pondion?" (jedna dvanáctina denáru). Vzápětí jim úsměv ztuhne na rtech: "Jeden denár."

"Jeden denár za hodinu práce?" Rychle začnou kalkulovat. Pokud majitel vyplácí jeden denár za hodinu práce, potom za dvanáct hodin dostanou dvanáct denárů. V duchu už začínají vidět nové věci, za které peníze utratí.

Přečtěte si Matouše 20,10a.

 Zbytek verše ukrývá první nepříjemné překvapení celého příběhu.

Přečtěte si Matouše 20,10b-12.

V okamžiku, kdy předák vtiskne do rukou prvního dělníka, který pracoval celý den, jediný denár, začne se ozývat reptání. "Další," křikne předák, ale nikdo se nemá k odchodu. "Chceme mluvit s majitelem!" Jak si můžete dovolit vyplatit nám stejnou odměnu jako lenochům, kteří pracovali sotva hodinu? To je urážka a nespravedlnost!

Přečtěte si Matouše 20,13-16.

On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den?
Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“


Bohatý mladý muž sám sebe viděl jako prvního a skončil poslední. Dělníci, kteří pracovali sotva hodinu se vnímali jako poslední a byli první.

Proč ta zlá krev? Jak byste se cítili, kdybyste dřeli na vinici celý den? Jak bych se cítil já, kdyby se mi to samé stalo ve Flemington Markets?

Příběh je urážkou každého, kdo má smysl pro spravedlnost. Chování majitele vinice je skandální.

Bývá obecným pravidlem, že král, pán nebo majitel vinice je v podobenstvích sám Ježíš. Zbývá tedy otázka: "Je Bůh nespravedlivý?

JAKÁ JE POINTA PŘÍBĚHU O VINICI?

"Neboť království nebeské je jako..."

 Příběh není o skutečné práci a skutečné mzdě. Ježíš ho vypráví, aby nám ukázal, jak vejít do nebeského království a jak bude vypadat poslední Boží soud. Vstup do království není podmíněn tím, jak jsme dobří a kolik dobrých skutků jsme vykonali. Jedná se o Boží dar. Tak Bůh dává lidem věčný život. Věčnost je darem, který od Boha získávají všechny děti lidské rasy a žádné si ho nezaslouží. Pointou příběhu je Boží úžasná milost. Nikdo si nezaslouží tak velkou mzdu, jako celý denár za den práce. Je pouze projevem majitelovy štědrosti. Odměnu dostanou ti, kdo si uvědomí, že nemohou nic zaplatit a k Bohu přicházejí pouze s hlubokou touhou po Božím milosrdenství. Snáze milost přijímají ti, kdo ještě v 17:00 stáli na trhu a jsou si vědomi své nezaměstnatelnosti. Vždyť všichni jsme zhřešili a jsme daleko od Boží slávy.

Bůh je nespravedlivý, pokud jde o věčný život...

 Kdyby byl Bůh spravedlivý a dal nám, co si zasloužíme, musel by s námi jednat podle našich

Nedodržených slibů

Tvrdosti srdce

Necitelnosti vůči druhým

Předsudků a pýchy

Nečistých myšlenek a motivů

Závisti a žárlivosti

ANO, Bůh je nespravedlivý a my bychom se z toho měli radovat. Nejedná s námi, jak si zasloužíme.

Žalm 103,8-13

 Hospodin je slitovný a milostivý,

shovívavý, nejvýš milosrdný;
nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně.
Nenakládá s námi podle našich hříchů,


neodplácí nám dle našich nepravostí.
Jak vysoko nad zemí je nebe,


tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí;
jak je vzdálen východ od západu,


tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti.

 Izaiáš 53,5-6:

 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost,

zmučen pro naši nepravost.

 Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou,

 jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.

 Efezským 2,8-9:

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

 Touha věků, strana 25:

"S Kristem bylo naloženo tak, jak my zasloužíme, a to proto, aby s námi mohlo být naloženo, jak on zaslouží. Byl odsouzen za naše hříchy na nichž neměl podíl, a to proto, abychom mohli být očištěni jeho spravedlností, na níž jsme se nepodíleli. Podstoupil smrt, jež měla být naší smrtí, abychom mohli přijmout život, který byl jeho. 'Zsinalostí jeho lékařství nám bylo způsobeno.'"

 Všichni jsme zhřešili.

Všichni jsme duchovní ztroskotanci.

Kristus zemřel místo nás.

Stačí v něj uvěřit, přijmout ho a důvěřovat mu.

"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha." (Jan 1,12-13)

Důsledkem je duchovní proměna díky Duchu svatému.

"Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření." (2. Korintským 5,17-19)

Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Marek 1,14-15)

 Vypráví se příběh o francouzském provazochodci jménem Blondin, který se rozhodl ohromit svět tím, že si nechá natáhnout lano nad Niagárskými vodopády. Na místě se shromáždily obrovské davy včetně mnoha zástupců médií a všichni s napětím sledovali, zda se odvážnému muži podaří přejít z Kanady do USA po laně nad rozbouřenou vodou. Blondin přešel poprvé a davy začaly šílet. Ozvalo se skandování, že Blondin je nejlepší. Následně Blondin na lano umístil jízdní kolo a přejel na druhou stranu. Nakonec si vzal kolečko a přešel zpět. V té době mezi diváky nebyl nikdo, kdo by nevěřil, že Blondin dokáže na laně cokoli. Artista vzápětí utišil dav a zeptal se, zda věří tomu, že přejede na druhou stranu i kdyby v kolečku někdo seděl. Odpověď byla jasná: "Samozřejmě!" Pak Blondin požádal o dobrovolníka a odpovědí mu bylo hrobové ticho.

V Ježíši Kristu se přiblížilo Boží království. Je na dosah.

Ježíš říká každému z nás: "Boží království se přiblížilo. Čiňte pokání a věřte. Já vás převezu na druhou stranu. Nabízím vám milost, odpuštění a smysl života. Zastanu se vás při posledním soudu a jako svůj lid vás přivedu do svého věčného království.

CO VÁM BRÁNÍ? PROČ NEVSTOUPÍTE DO BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ PRÁVĚ TEĎ?
zobrazit více

Odebírejte nová videa jako první