Právě sledujete: Modlitební týden mládeže 2014 – Jan Majer

12857 zhlédnutí

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)



Pondělí - Boží království – Proměňuje náš svět

Lukáš 5

Jedním z nejvyhlášenějších ohňostrojů po celých Spojených státech, ba po celém světě, je ten, který můžete vidět ve městě San Diego v Kalifornii. Loňská show byla všemi bez výjimky popisována jako absolutní bomba. Přehrál jsem si několik videí a doporučuji to i vám. Pravděpodobně z důvodu počítačové chyby došlo k tomu, že tři ze čtyř lodí naplněných rachejtlemi odpálily svůj náklad během devíti vteřin. Všem se naskytl úchvatný pohled. Nebe bylo naplněné světlem.

Podobně zajímavý moment jako náhodná exploze ohňostroje byla skutečnost, že diváci shromáždění na břehu čekali dalších 35-45 minut, než se ozval z ampliónů hlas, který oznámil: "To je pro dnešek všechno. Sorry."

Lidé čekali více. Doufali, že se nebe rozzáří fialově a zbarví do bílé a stříbrné. Čekali na rudé, modré a bílé rakety, které jim připomenou ohňostroje z dětství a vytvoří nezapomenutelné vzpomínky pro jejich vlastní děti. Čekali finále.

Pamatujete si, jak jste se jako děti ptali rodičů, jestli budou ještě další rakety a oni vám trpělivě odpovídali, že ano. A vy jste se nemohli dočkat, až přijde finále. A když se přiblížil závěr, věděli jste, že je to ono. Finále stálo za to. Věděli jste, že je to jiné a že stálo za to čekat.

Chudáci v San Diegu zažili začátek, střední část i finále v devíti sekundách. Zůstali a čekali na finále, které nepřišlo. Trpělivě čekali na závěr.

Novinové recenze ohňostrojové show hýřily slovy jako "zklamání" a "nuda", když popisovaly absenci finále.

Škoda, že lidé, kteří stáli na břehu moře v San Diegu nemohli svůj čas využít smysluplněji. Představte si, co všechno mohli udělat všichni ti lidé za tři čtvrtě hodiny čekání na finále, které nepřišlo. Mohli změnit svět.

Právě jsme se vraceli z biblického týdne Severního sdružení v Nové Anglii. Setkali jsme se se skvělými lidmi na úžasném místě. Prožili jsme vynikající týden. Čtyři lidé z mládeže se nechali pokřtít. Setkali jsme se na místě, kde se psala nejranější historie naší církve. Celý týden byl super a já jsem rád, že jsme se ho mohli účastnit.

Když jsme dorazili na letiště v Bostonu, zjistili jsme nemilou novinu. Náš let byl zpožděn. Většina lidí, by asi trpělivě čekala, až přistaví zpožděné letadlo, ale my jsme propadli panice. Baterie na tabletech a jiných elektronických přístrojích našich dětí se povážlivě blížily k červené barvě. Bylo zle. Kluci začali hledat, jak by se zabavili a mohu vás ujistit, že se nejednalo o nic klidného a příjemného pro spolucestující. Napětí stoupalo mezi nimi a v závislosti na tom i ve mně.

Zdálo se, že náš let již nikdy neoznámí. Každých pět minut navíc mi připadalo jako celá hodina. Kluci řádili, já byl naštvaný a stejně byla naštvaná i má žena.

Jde o to, že když nečinně čekáte, čas se strašně vleče a navíc se zvyšuje pravděpodobnost, že se dostanete do problémů.

Proč o tom mluvím? Jako adventisté jsme prožili velké zklamání a přesto se držíme naděje, že Pán znovu přijde. Čekáme a než Kristus přijde, doufáme, že se nedostaneme do průšvihu.

Jsou mezi námi ti, kteří věří, že Ježíš přišel, aby nás zachránil od hříchu a až přijde správná chvíle, aby nás vzal do nebe. Když ale budeme naslouchat samotnému Ježíši, zjistíme, že důvod jeho příchodu je poněkud odlišný:

"Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:

‚Duch Hospodinův jest nade mnou;

proto mne pomazal,

abych přinesl chudým radostnou zvěst;

poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění

a slepým navrácení zraku,

abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘

Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lukáš 4,16-21, tučné písmo doplněno).

Co říká Ježíš? Je možné, že by existovalo království, kde by vládla spravedlnost, pokoj a pravda, a to navždy?

Ježíšova odpověď zní: ANO.

Kdo zná Ježíše, ví, že se nikdy ze svých výroků nesnaží vykroutit. Žádné kličky ani triky. Pokud jste podobní jako já, pak se vždycky snažíte mít otevřená zadní vrátka. Doufáte, že budete moci uhnout a neztratíte tvář.

Ježíš si zadní vrátka otevřená nenechává. Čas spravedlnosti, pokoje a pravdy přišel a on ho ustanovil svým životem, smrtí i vzkříšením. Nepřišel pouze kvůli naší individuální osobní záchraně, ale také aby vyhlásil evangelium chudým.

Co znamená toto zvláštní slovní spojení "radostná zvěst chudým"? Je evangelium pro chudé zpráva, že jakmile opustíme tento život plný utrpení, uvidíme Ježíše Krista a vstoupíme do nebe?

Bezpochyby. To je dobrá zpráva pro bohaté, chudé, velmi bohaté i velmi chudé a dokonce i pro střední třídu. Co ještě může být dobrou zprávou pro chudé? Jídlo, oblečení, pití a střecha nad hlavou. Díky nim máme sílu žít.

Dobrou zprávou může být cokoli, co nás posune o kousek výš. Je naším evangeliem pro chudé to, co je posouvá v životě? Pomáhá jim žít život v současném Božím království? Je naše evangelium pouze příslib do budoucna nebo máme co nabídnout i pro tento život?

Vláda Ježíšovy doby byla zkorumpovaná a potlačovala svobodu lidí. Na každé úrovni se objevovalo zneužívání moci. Mučení, netolerance a krutost byly na denním pořádku. Přesto Kristus neusiloval o reformu státního zřízení. Nebrojil proti národním konfliktům, ani nekritizoval nepřátele Izraele. Nezpochybňoval autoritu ani vládu těch, kteří byli u moci. Ježíš se vyhýbal politice a v tom byl naším vzorem. Důvodem nebyla jeho lhostejnost k těžkostem lidí, ale vědomí, že řešení není v lidské moci ani ve vnějších prostředcích. Má-li být lék účinný, musí zasáhnout každého jednotlivce a obnovit jeho srdce. (Ellen G. White: God's Amazing Grace. str. 16.2)

Zvěstujeme evangelium jenom knihou a časopisem či také oblečením a chlebem? Protože když jsem hladový, myslím na jedinou věc. Stejně jako kdokoli jiný.

 Ježíš klečící u nohou učedníků ukázal, v čem tkví velikost

Ježíš vyhlásil dobrou zvěst a ukázal nám, co evangelium znamená v praxi. Evangelium platí i v současném Boží království. A i my ho tady a teď musíme žít. "Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého." (Římanům 14,17). Izrael jen částečně ukázal, co Boží království znamená.

Televize i ostatní média se nás snaží zaujmout pomocí upoutávek. Šikovný sestřih scén nás má přimět, abychom věnovali čas seriálu, filmu nebo televiznímu pořadu. Na webových stránkách Applu si můžete prohlédnout klipy lákající na připravované filmy. Někdy se stane, že po minutě máme dost a rozhodně nemáme chuť trávit u filmu více času.

Jindy nás upoutávka tak navnadí, že očekávání je větší, než může samotný film nabídnout. Dvě minuty jsou plné akce a nápadů a my máme dojem, že si výsledný produkt nemůžeme nechat ujít. Když pak film vidíme, dojde nám, že ony dvě minuty v sobě obsahovaly vše, co stálo za vidění.

Do okamžiku Ježíšova příchodu byly upoutávky na Boží království vcelku k ničemu. Izraelci nenabídli světu poselství o Bohu, o kterého by lidé měli zájem. Upoutávka přivedla do kina minimum diváků. Jediné na čem Židům záleželo byl zákon, vlastní vyvolenost, tradice a dědictví. Chudobu a odmítnutí vysvětlovali jako Boží zavržení. To jistě nebyla dobrá zpráva pro chudé a odmítnuté. Zákon sám o sobě bez Mesiáše nestačil. Může poukázat na hřích, ale vede jen k odsouzení.

Svět zoufale čeká na dobrou zprávu a Ježíš dobrou zprávu zvěstuje. Evangelium Ježíšovo nebylo teologickým dohadováním, ale konkrétní zprávou. Zprávou z masa a kostí.

V evangeliu kolovala krev. Jedlo chléb, pilo vodu a oblékalo se. Dobrá zpráva přinášela fyzické uzdravení. Z evangelia se stalo společenství, které vše sdílelo a o všem mluvilo. Evangelium sytilo hladové, zahřívalo zmrzlé a přijímalo odmítnuté.

Dobrá zpráva z nebe se stala dobrou zprávou v životech lidí. Evangelium mluví do dneška, do každodenního života. Nejedná se o poselství "jednoho dne". Evangelium se děje TEĎ. Dnes je den, kdy zní dobrá zpráva o spravedlnosti, pokoji a svobodě. "Jednoho dne" zažijeme naplnění našich nadějí a snů. Tehdy bude ustanoveno slavné a věčné Boží království. Přesto začíná nebe tady a teď.

Evangelium je vzrušující zpráva, která nemůže nechat nikoho v klidu. Myslím, že proto se učedníci nemohli postit, když byli s Ježíšem. Věděli, že evangelium je příliš silné, aby člověk zůstal stoicky lhostejný.

Přesto se dobrá zvěst vzpříčila některým lidem v krku jako rybí kost. Dobří, náboženští lidé zvěst považovali za příliš extrémní a cizí. Nerespektovala hranice a nutila je milovat nemilovatelné.

Bůh ztratil s dobrými náboženskými lidmi trpělivost. Jejich shromáždění se mu stala ohavností a jejich bohoslužby měl plné zuby. To není novinka. Stačí se podívat do Izaiáše 1,10-17 (navzdory prvnímu dojmu zde Bůh mluví o Jeruzalému!):

"Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský.
„K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.
Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.

A znovu v Izaiášovi 58,1-10:

„Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko.
‚Proč se postíme, a nevšímáš si toho ? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.‘ Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak , aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána . Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“

Bůh volá svou církev, aby vyšla! Chce více než rituály, oběti, písně a bohoslužby. Chce, aby se víra odrážela hmatatelně v životě Božího lidu. Přeje si, aby se soucit projevoval skutečně a mocně.

MĚJTE VÍCE LÁSKY volá na svůj lid Hospodin.

Žádá konec přetvářky. V 1. epištole Janově 3,16-18 je zřetelně popsána funkce církve:

"Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem."

Není snadné přijmout Ježíšovu definici dané věci, protože téměř vždy je jiná než jsme zvyklí. Často podléháme klamnému dojmu, že víme, co se Kristus chystá říct. A on jen zřídka pronese očekávaná slova.

V zásadě Ježíš vyzývá své následovníky, aby se dokázali sklonit k těm, kteří jsou níže než oni, navzdory tomu, že svět kolem nich touží pouze po vzestupu.

                        Dobrá zpráva znamená nové hodnoty, nové nasměrování, nové zaměření, novou orientaci a nový životní styl. Dobrá zpráva o konkrétním pozemském Božím království není pouze duchovním poselstvím, ale novou orientací celého života.

Podobně jako když plujeme na moři i v životě potřebujeme orientační body. Při plachtění potřebujeme pevný bod na horizontu, vůči kterému si zorientujeme mapu. Jaký pevný bod používáte k orientaci svého života, pokud jde o víru?

Je nezbytné, abychom se ve vztahu k Božímu království orientovali podle něčeho hmatatelného. Něčeho z masa a kostí. Právě proto je klíčovým prvkem zdravého života v Božím království křesťanská služba. Služba je ochota pomáhat si navzájem bez nároku na odměnu. Kdybychom žili život víry bez praktických projevů soucitu, ztratili bychom správnou cestu. Království Boží by se scvrklo na prvních devět sekund, podobně jako ohňostroj v San Diegu. Potom bychom již jen čekali na finále a nudili se. To nedává smysl.

Dobrá zpráva nás vede k víře v království, které má krále.

 Dovolte mi lépe vysvětlit, co mám na mysli:

Mnozí křesťané nesprávně chápou Ježíšův příchod na Zemi, jako pouze záchrannu misi. V již dříve citovaných textech jsme viděli, že přišel pro něco víc než naše duchovní spasení. Přišel založit Boží království. Ellen Whiteová popisuje začátek Ježíšovy služby popsaný v Lukáši 4,18-21 takto:

Ježíš stanul před lidem jako živoucí vykladač proroctví, jež mluvila o něm. Když vysvětloval slova, která přečetl, mluvil Ježíš o Mesiáši jako o vysvoboditeli utiskovaných a zajatých a lékaři sužovaných, jenž vrací slepým zrak a zjevuje světu světlo pravdy. Ježíšovo působivé podání a udivující obsah jeho slov vyvolaly v posluchačích tak silné vzrušení, jaké dosud nikdy nepocítili. Příval Božského vlivu strhl všechny přehrady; uzřeli neviditelného jako kdysi Mojžíš. Když do jejich srdcí vstoupil Duch svatý, odpověděli vroucím amen a chválou Hospodina." (Touha věků 158).

Během staletí se až příliš často stávalo, že společenství víry ztratilo ze zřetele své poslání. Křesťané zúžili chápání Krista na čistě intelektuální bázi a soucit kamsi vymizel. Boží království je království soucitu. Vždy bylo a vždy bude.

Jakub jasně říká: "Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa." (1,27).

Do království soucitu jsme zváni. Království soucitu máme vyjadřovat. Proto musíme přijmout za své zásady království i jeho životní styl. To je krásná věc.

Mnozí věří v království soucitu a pracují v něm aktivně. Často ovšem odmítají přijmout za své, že království má krále. Křesťanství musí ukázat, že se nejedná pouze o dobrý návod na život nebo systematický projev soucitu se světem.

V ideálním případě věříme v království a respektujeme a uctíváme jeho krále.

Druhý extrém jsou křesťané, kteří přijímají krále, ale odmítají se podílet na životě království. Přijali v srdci milost, ale nikdy neproměnili svou víru v něco hmatatelného a konkrétního. Přijali Ježíše jako svého zachránce, ale odmítají ho přijmout jako Pána. Jsou pokřtěni vodou a očištěni od svých dřívějších hříchů. Chybí jim vzkříšení skrze moc Ducha svatého do nového života v Božím království.

Takoví lidé nemají co dělat a nevědí, kam jít. Svůj čas tráví tím, že místo svých hříchů, řeší hříchy druhých lidí.

Kéž bychom stejnou energii vložili do snahy být praktickým vyjádřením Krista ve světě.

Pokud víře hrozí, že se stane pouhým filozofickým systémem, nejlepším lékem je zapojení se do praktické křesťanské služby.

Tuto myšlenku dobře ilustrují dva příběhy:

Dostal jsem v emailu vyprávění o skupině obchodníků, která se účastnila veletrhu mimo město. Na cestě zpět jen tak tak stíhali své letadlo a jeden z nich srazil stolek s jablky, když probíhali odletovou halou k bráně.

Řítili se dál a jablka se mezitím rozkutálela po celém letišti. Letadlo stihli na poslední chvíli. Jeden z nich pocítil výčitky svědomí a vrátil se k dívce, jejíž stolek porazili. Zavolal na kolegy, aby manželce dali vědět, že poletí dalším letadlem.

Vrátil se do terminálu s rozkutálenými jablky. Zaplavil ho pocit úlevy, že se rozhodl správně, protože dívka byla nevidomá. Plakala a slzy zoufalství se jí kutálely po tvářích. Zároveň bezmocně hmatala kolem sebe a snažila se najít co nejvíce ztracených jablek. Lidé kolem spěchali a nikdo si jí nevšímal.

Obchodník pokleknul a začal sbírat rozkutálené ovoce, ukládat ho zpět na stolek a rovnat, aby vše vypadalo jako předtím. Jak bral jednotlivá jablka do rukou, všímal si, že jsou často potlučená a nakřáplá. Když sebral poslední, otevřel peněženku a oslovil dívku: "Stačilo by těchto 40 dolarů za škodu, kterou jsme udělali? Jste v pořádku?"

Dívka v pláči přikývla. Obchodník dodal: "Doufám, že jsme vám nezkazili den úplně." Pak se otočil a odcházel. Zmatená dívka na něj zavolala: "Pane..."

Otočil se a pohlédl jí do nevidoucích očí.

"Jste Ježíš?"

Zarazil se a přemýšlel. Pomalu vykročil směrem k bráně, odkud bude odlétat jeho pozdější spoj. Otázka mu stále zněla v uších: "Jste Ježíš?"

Další příběh:

             Jednoho dne se Abraham Lincoln ocitl na trhu s otroky. Pohnut soucitem rozhodl se koupit mladou černošskou dívku. Z trhu odcházel se svým novým "majetkem". Dívka vypadala rozhněvaně. Očekávala, že se stala majetkem dalšího bělošského otrokáře, který ji bude zneužívat. Po několika krocích se k ní Lincoln obrátil a prohlásil: "Jsi volná."

"Co tím myslíte," nechápala dívka.

"Myslím, že jsi volná."

"Znamená to, že mohu být, kým chci?"

"Ano, můžeš být, kým chceš."

"Znamená to, že můžu říkat, co chci?"

"Ano, můžeš říkat, co chceš."

"Znamená to, že můžu jít, kam chci?"

"Ano, můžeš jít, kam chceš."

"Potom," pokračovala dívka, "půjdu s vámi."

Druhý příběh jsem vyprávěl proto, aby byla jasná jedna věc. Když se s Ježíšem setkáte, už s ním zůstanete.

Dospěli jsme k mylnému přesvědčení, že naše ortodoxie (správná víra) automaticky znamená, že jsme součástí Božího království. Naneštěstí zapomínáme, že je naše ortopraxe (správné konání) je to, co děláme v království.

Je naše víra podobná postoji diváků, kteří čekali na finále v San Diegu? Stali jsme se znuděnou, zklamanou a statickou církví? Čekáme na druhý příchod a nevšímáme si těch, kteří trpí?

Pro adventisty sedmého dne je král a ten vládne svému králoství.

Není povinností církve, aby udělala vaši práci za vás. Církev pouze vytváří možnosti, kde se můžete zapojit.

             Církev je tu proto, abyste mohli žít své zapálení pro víru.

Služba je zásadní součástí života v Božím království.

Bohoslužba by měla být časem, kdy se sejdeme a oslavujeme Boha za chvíle, kdy jsme mohli o něm svědčit a sloužit společnosti.

Jenže příliš dlouho se církev soustředí na bohoslužbu jako na samotný vrchol celého týdne. Budou pronesena velká slova, vyslechneme úžasnou hudbu. Na vyjádření vděčnosti Bohu za každý týden, rok i vteřinu, kterou můžeme prožít v jeho království.

Budeme-li sedět a nic nedělat, Bůh nebude přítomen mezi námi.

Španělský filozof Miguel de Unamuno popisoval římský akvadukt ve městě Segovia v jeho rodném Španělsku. 18 století dopravoval vodu z hor do horkého a vyprahlého města. 60 generací lidí využívalo jeho proud. Pak přišla naše generace a řekla: "Tento akvadukt je příliš vzácná památka. Je třeba ho zachovat jako muzejní exponát i pro další generace. Není možné ho dále využívat."

Zavedl se moderní vodovod a vodu do města přivádějí kovové trubky. Starověké kameny zažívají zasloužený odpočinek. Jenže slunce pražící na vyschlou maltu má ničivý účinek. Pojivo se začalo drolit a kameny odpadávat. Staletí služby nenadělaly tolik škody jako pár let nečinnosti.

Podobně se povede i církvi, která neinvestuje do služby pro druhé.

"Slavný houslista Nicolo Paganini věnoval své famózní housle svému rodnému Janovu. Jedinou podmínkou Paganiniho bylo, že na nástroj již nikdo nesmí zahrát. Podmínka to byla velice nešťastná, protože dřevo, z něhož byly housle vyrobeny, vyžaduje pravidlené využívání. Jakmile se na nástroj nehraje, začne se dřevo rozkládat. Jedinečné housle produkující sladký zvuk prožral červotoč a dnes mohou sloužit pouze jako Paganiniho relikt. Zničený nástroj je připomínkou toho, že pokud život ztratí rozměr služby druhým, ztratí zároveň smysl." (Bits & Pieces, 5. června 1992).

Opravdu existuje království a má krále. V Lukášově evangeliu 4. kapitole dal král jasně najevo, co je pro něj důležité. Je logické, že i nám musí jít o stejné věci, o které šlo Ježíši: "milosrdenství, spravedlnost, soucit, pravdu a uzdravení. Pokud je naše sboru budou hledat, budou plné lidí.
zobrazit více zobrazit méně

Modlitební týden mládeže 2014 – Fero Kolesár

Modlitební týden mládeže 2014 – Fero Kolesár

Modlitební týden mládeže 2014 – Petr Adame

Modlitební týden mládeže 2014 – Petr Adame

Modlitební týden mládeže 2014 – Vašek Vondrášek

Modlitební týden mládeže 2014 – Vašek Vondrášek

Další díly

Modlitební týden mládeže 2014 – Roman Hampacher

14914 zhlédnutí

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Sobota - Boží království – Pouze milostí

Matouš 20,1-16

Když jsem se v září roku 1981 přistěhoval do Austrálie, dostal jsem od přátel, kteří do země dorazili dříve než já, dobře míněnou radu. Radili mi, abych si co nejdříve našel práci. Neměl bych být příliš vybíravý, protože nejdůležitější je získat co nejdříve finanční nezávislost. Vzal jsem si jejich názor k srdci a dal jsem vědět svým přátelům i členům sboru, že jsem ochoten vzít jakoukoli práci.

Zanedlouho mě po bohoslužbě ve sboru kontaktoval Kevin. Oznámil mi, že je výrobní ředitel a může mi nabídnout volné místo. Ihned jsem přijal a ve světle rady, kterou jsem obdržel, jsem se ani neptal, o jakou práci se jedná. Zajímalo mne pouze, kdy a kde se mám hlásit.

"V pondělí rádno v 5:00," zněla lakonická odpověď. Chvíli jsem si myslel, že si ze mne utahuje a čekal jsem, že se zasměje, ale Kevin se jen ptal, zda mám auto. Jelikož jsem vůz neměl, nabídl mi, že mne vyzvedne po cestě svým vlastním autem. Oznámil mi, že jako ředitel výroby musí být přítomen na místě již ve 4:30 a proto mám být připraven už ve 4:00. A abych si vzal náhradní oblečení. Připadal jsem si zahnaný do kouta, ale neviděl jsem nikde cestu ven.

Vše se odehrávalo uprostřed zimy. Choulil jsem se do své bundy ze sekáče a čekal pod lampou, až se objeví Kevin. Brzy jsme dorazili na pracoviště. Jednalo se o Flemington Markets - distribuční sklad pro ovoce a zeleninu. Hned po příjezdu mě Kevin zasvětil. Budu nový balič brambor na bramborovém pásu.

Obrovské pytle špinavých brambor se nejprve vysypaly na posuvný pás. Byly omyty, očištěny, zváženy, zabaleny do pětikilogramových pytlů a automaticky uzavřeny. Pytle skončily na otáčecím stole, kde je další pracovnice linky ukládala do velkých papírových pytlů. A v ten okamžik přišla má chvíle.

Zvedl jsem 25 kg pytel brambor a uložil ho na další pohyblivý pás spojený s paletovacím strojem. Jakmile jsem jich umístil na paletu 40, šlápl jsem na pedál a balení se uzavřelo. Pomocí rudlíku jsem následně paletu umístil do skladu a utíkal zpět na své místo. Při návratu na mne čekalo 15 hotových pytlů a stroj nebylo možné zastavit (někdy jsme se modlili, aby se rozbil). Takovou práci jsem dostal. Když se ozval v 10:00 zvonek na svačinu, byl jsem tak unavený, že jsem nemohl chodit ani zvednout ruce. Položil jsem si hlavu na stůl a sténal.

Když jsem se vrátil odpoledne domů, žena mě téměř nepoznala. Okamžitě začala naléhat, abych se na to vykašlal. Ale já to nechtěl vzdát. Styděl bych se vzdát práci po jednom dnu, když jsem se předtím vychloubal, že budu dělat cokoli.

Po měsíci za mnou přišel Kevin a oznámil mi, že mají více zakázek. Zajímalo ho, zda bych byl ochoten udělat nějaké přesčasy. Jednalo se o dvě hodiny denně. Všechno mě bolelo, ale souhlasil jsem. Za pár dalších týdnů se ozval znovu, zda bych mohl přijít o nedělích. Znovu jsem souhlasil. V té době jsem již jezdil sám vlakem a nikdy jsem nepřijel pozdě.

Zkusili byste uhodnout, který den týdne byl nejlepší? 

Sobota?

Sobota byla fajn, protože jsem nemusel do práce.

Ale musím přiznat, že ještě lepší byl jiný den, a to čtvrtek, kdy jsme dostávali výplatu. Díky přesčasům a dřině jsem byl vždycky mile překvapený, kolik se objevilo na výplatní pásce.

Byl jsem ochotný dřít dlouhé hodiny a huntovat si zdraví. Vzdal jsem se volného času a rodiny během nedělí, protože jsem vydělával slušné peníze.

Tak funguje společnost. Víc práce znamená víc peněz. Dostanete, co si zasloužíte.

Život funguje obecně na tomto principu. Existuje přirozený smysl pro spravedlnost a férovost.

Naše společnost je řízena zákony. Pokud se držíte uvnitř jejich hranic, pravděpodobně se vám víceméně daří dobře. Pokud děláte správné věci, dostáváte odměnu. Pokud překračujete hranice, nesete zodpovědnost.

Pokud se naučíte, nebudete mít u zkoušek problém. Když se nenaučíte, nepomůžou vám pravděpodobně ani modlitby.

Pokud nedodržujete nejvyšší povolenou rychlost nebo jezdíte na červenou, stanete se celebritou. Vyfotí vás.

Dostanete, co zasloužíte. To je definice spravedlnosti.

V náboženství platí stejný princip.

V hinduizmu existují čtyři cesty k "mókše" tj. spasení. Jedná se o okamžik, kdy se lidská mysl osvobodí od věčného cyklu života a smrti a splyne v jedno s Bohem.

1. Cesta činu - dodržujete náboženské obřady, povinnosti a rituály.

2. Cesta poznání - získáte dokonalé poznání vesmíru.

3. Cesta oddanosti - uctíváte bohy.

4. Královská cesta - praktikujete meditaci a techniky jógy.

Budhizmus učí, že vznešený stav nirvány je možné dosáhnout skrze "ušlechtilou osmidílnou stezku".

1. Správné pochopení; 2. Správné myšlení; 3. Správná řeč; 4. Správné jednání; 5. Správné živobytí; 6. Správné úsilí; 7. Správná bdělost; 8. Správné soustředění.

V islámu je třeba vyváženost.

Spasení muslima je založeno na kombinaci Alláhovy milosti a lidských skutků. Při dni soudu budou zváženy skutky člověka. Pokud dobré skutky převáží ty špatné a pokud to bude Alláhova vůle, může muslim vstoupit do ráje.

To dobré, co konáme, ruší to zlé.

Pouť do Mekky znamená v nebeských knihách veliký bonus.

Pokud zemřete jako mučedník při obraně víry, vstupujete do nebe přímo.

Jak je to v křesťanství? Co říká Ježíš o tom, jak můžeme vstoupit do Božího království a získat věčný život?

 Podobnou otázku položil Ježíši mladý muž. Byla to otázka, která šla přímo k jádru věci. Příběh o otázce mladého muže a Ježíšově odpovědi je jedním z nejslavnějších a nejzajímavějších ve všech evangeliích.

A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: „Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?“ (Matouš 19,16)

 Když dáme dohromady Matoušovu, Markovu i Lukášovu verzi, dozvíme se, že muž, který otázku položil, byl mladý, bohatý a úspěšný. Jednalo se o prominentní postavu obce. Proč by někoho, kdo má všechno, zajímal věčný život? Co by takový člověk hledal v Božím království?

Marek vypráví, že Ježíš právě odcházel z jednoho místa, když k němu mladý muž přiběhl. Veřejně poklekl před Ježíšem a zoufale žádal odpověď: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" (Viz. Marek 10,17-27)

Věčný život nezačíná ve chvíli druhého Ježíšova příchodu na zemi. Druh věčného života, který dává pokoj, spokojenost, radost, klid, a smysluplnost můžeme žít i tady a teď, kdy na parúsii teprve čekáme. Bohatství, postavení a moc vám nikdy takové věci nepřinesou. A nepřinese vám je ani náboženství. Maldý muž byl věřící a vyznával, že zákon dodržuje dokonale od svého dětství.

Setkání mladého muže s Ježíšem začalo velmi dobře:

1. Mladík položil správnou otázku

2. Mladík měl správný postoj

3. Přišel za správným člověkem

Vše bylo otevřeno k dokonalému happy-endu.

"Co dobrého mám konat, abych měl podíl na věčném životě? Co mi chybí?" ptal se.

K věčnému životu přistupoval jako hinduista, budhista nebo muslim a ptal se, co má ještě dělat.

 "Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází." (Marek 10,21)

"DŮVĚŘUJ MI" Těmito slovy by sa dala shrnout Ježíšova odpověď bohatému mladíkovi. Dej mne na první místo svého života. Nemohu být "poslední věc, která ti schází". Smyslem tvého života je bohatství, postavení a náboženské skutky. Ty definují tvou existenci. Zjistil jsi, že přesto ti v srdci zůstává nenaplněná touha. Přišel jsi, abys do svého seznamu přidal "ještě jednu věc". Ty ale musíš nejprve hledat Boží království. "DŮVĚŘUJ MI."

 Mladík vytáhl tablet, rychle si spočítal, kolik by ho Boží království stálo, a když se podíval na zůstatek, "svěsil hlavu", jak říká Bible. Následování Ježíše bylo příliš drahé. Navzdory jeho zoufalé touze, navzdory jeho dodržování přikázání, navzdory lásce, kterou od Ježíše pocítil, odešel smutný a nebyl zachráněn. Nedokázal dát Ježíše na první místo. Nedokázal svůj život odevzdat do Ježíšových rukou. Nedokázal celým srdcem zazpívat "... vzdám se všeho pro Ježíše...". Odešel smutný a nebyl zachráněn.

Učedníci, kteří byli svědky rozhovoru, byli zmatení a žádali po Ježíši vysvětlení. Tento muž se zdál IDEÁLNÍM kandidátem na vstup do království a nevstoupil do něj. Kdo tedy do království Božího vlastně může vstoupit? Museli se zeptat přímo:

"Kdo tedy může být spasen?“


Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“ A Ježíš vše uzavřel slovy: "Mnozí první budou poslední a poslední první.“ Nezapomeňte, prosím, tato slova, protože se k nim ještě vrátíme.

 Vraťme se na Flemington Market, do skladu zeleniny. Ježíš nám bude vyprávět rozčilující podobenství o soudu v Božím království. Bude velmi podobná čtvrtkům, kdy jsme dostávali výplatu. Lidský princip "za více práce, více peněz" staví Ježíš úplně na hlavu, a proto jsem příběh nazval:

"Podobenství o nespravedlivém Bohu."

 Přečtěte si Matouše 20,1-2.

Příběh popisuje střet bohatství a chudoby. Bohatý majitel vinice vychází brzy ráno na trh, kde se srocují chudí dělníci. Doufají, že se naskytne pracovní příležitost a oni nasytí sebe i své rodiny. Jsou zvyklí pracovat denní práci a očekávají za ni denní mzdu.

Majitel vinice je moudrý. Ví, kolik bude potřebovat dělníků na práci.

Najme potřebný počet a než dorazí na vinici dohodnou se po chvilce smlouvání, že denní mzda bude jeden denár. Na svou dobu slušné peníze. V šest hodin ráno dorazí na místo, připevní si koše na záda a začnou pečovat o hrozny.

O tři hodin později udělá majitel překvapivý krok.

Přečtěte si Matouše 20,3-5.

 Uběhly tři hodiny pracovní doby. Je kolem 9:00.

Majitel již nemusí najímat další dělníky. Má obchodní plán a najímání pracovníků je již zařízené. Text říká, že jednoduše vyšel a všiml si, že na tržišti postávají další a nemají do čeho píchnout. Majitel není nemilosrdný kapitalista a nežene ho pouze vidina zisku. Má chuť pomoci lidem, kteří potřebují práci.

Nově získaní pracovníci si jsou dobře vědomi, že nemají nárok na plnou denní mzdu. Tentokrát nedojde ke smlouvání. Pán pouze oznámí: "Věřte mi, zaplatím vám, co je správné." Na vinici dorazí noví dělníci. Nevyjednali si skvělou mzdu jako první skupina, ale věří, že ani oni nepřijdou zkrátka.

 

Vžijte se do kůže pracovníků, kteří začali dřít v 6:00. Slunce pálí, koš je těžký a vy jste zbroceni potem. Na vinici dorazí noví pracanti a vás napadne: "Asi práci neberou tak vážně jako já." Je to jako ve sboru. Vy dorazíte vždycky včas na sobotní školu, narozdíl od druhých.

O tři hodiny později přijde další nečekaný krok majitele vinice.

Čtěte Matouše 20,5.

 Šestá hodina: Poledne

Devátá hodina: 15:00

Vedený soucitem a snahou pomoci, majitel stále najímá nové dělníky. Zdá se, že obchodní záměr vzal za své a pána vinice zajímá, co budou dělníci, kteří nemají práci, večer jíst. Ani majitel, ani noví pracovníci nemluví o mzdě. Pán vinice se snaží pomoci zoufalým lidem na úkor vlastního bohatství a osobního zisku.

Vy stále dřete na vinici a začali jste v 6:00 ráno. Co vás napadá při pohledu na ty, kdo dorazili na oběd a poté ještě ve tři hodiny? Hrůza, že? Ti, kteří dorazili v poledne, to jsou ti, kteří chodí do sboru pouze na kázání. A poslední skupina jsou ti, kdo přijdou těsně předtím, než kázání začne. Co si o nich myslíte?

Jako by nestačily nesmyslné majitelovy kroky doteď, vše začne být ještě bizarnější.

Čtěte Matouše 20,6-7.

 Jaký má smysl najímat někoho v 17:00, když pracovní doba končí přesně za šedesát minut?

Pán se s poslední skupinou baví. Chce vědět, proč postávají na tržišti a nepracují. Majitel je přece musel vidět pokaždé, když na místo přišel. Je 17:00 a oni tam stojí. Jejich odpověď je vypovídající: "Nikdo nás nenajal."Byli nezaměstnatelní. V očích každého potencionálního zaměstnavatele neměli žádnou cenu. V jejich prospěch mluvilo pouze to, že se nevzdali. I když hodina pokročila, stále doufají, že se naskytne pracovní příležitost. Neobvyklý majitel vinice už nepřekvapuje a najímá i poslední skupinu. Štědrý majitel vinice se objevuje tam, kde je nejvíce potřeba. Noví dělníci také vyrážejí na vinici.

Jsou to lidé, kteří na bohoslužbu chodí v době, kdy končí poslední píseň a chystá se agapé. Co si o nich myslíte?

Než dorazí na pracoviště, zorientují se a pustí se do práce, ozve se zvon a den končí. Práce je u konce, přichází čas výplaty.

ANI TEĎ NEKONČÍ PÁNOVA PŘEKVAPENÍ

 Čtěte Matouše 20,8.

 Dělníci se postaví do fronty a na začátku řady stojí největší dříči. Majitel instruuje předáka, aby řadu přeorganizoval. "Prosím, aby se na začátek postavili ti, kdo pracovali hodinu a ti, kdo přišli v šest ráno, aby stáli na konci!"

Řada stojí tak, aby všem bylo jasné, jak majitel vinice uděluje odměnu. Jeho verdikt, poslední soud, bude viditelný pro každého.

Nejudřenější pracovníci nejsou potěšeni, ale říkají si mezi sebou, že pán nechce, aby ostatní viděli, jak velkou výplatu dostanou. Je jasné, že ti, kdo pracovali hodinu dostanou jen pár drobných.

Na řadě je další nečekaný krok majitele.

Přečtěte si Matouše 20,9.

 První dělníci v řadě dostali celodenní mzdu. Jsou zmatení a rychle mizí. Mají za to, že došlo při vyplácení mzdy k omylu. Ti, kteří dřeli celý den se jim smějí. Říkají si, že mizí proto, aby nemuseli ukázat, jak směšné peníze přinesou domů. Zvědavost jim nedá a zajímají se, kolik dostali, ti, kteří téměř nic neudělali. První se neodváží odpovědět. Druhý ukáže jeden prst. Odpovědí je smích a otázka: "Jeden pondion?" (jedna dvanáctina denáru). Vzápětí jim úsměv ztuhne na rtech: "Jeden denár."

"Jeden denár za hodinu práce?" Rychle začnou kalkulovat. Pokud majitel vyplácí jeden denár za hodinu práce, potom za dvanáct hodin dostanou dvanáct denárů. V duchu už začínají vidět nové věci, za které peníze utratí.

Přečtěte si Matouše 20,10a.

 Zbytek verše ukrývá první nepříjemné překvapení celého příběhu.

Přečtěte si Matouše 20,10b-12.

V okamžiku, kdy předák vtiskne do rukou prvního dělníka, který pracoval celý den, jediný denár, začne se ozývat reptání. "Další," křikne předák, ale nikdo se nemá k odchodu. "Chceme mluvit s majitelem!" Jak si můžete dovolit vyplatit nám stejnou odměnu jako lenochům, kteří pracovali sotva hodinu? To je urážka a nespravedlnost!

Přečtěte si Matouše 20,13-16.

On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den?
Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“


Bohatý mladý muž sám sebe viděl jako prvního a skončil poslední. Dělníci, kteří pracovali sotva hodinu se vnímali jako poslední a byli první.

Proč ta zlá krev? Jak byste se cítili, kdybyste dřeli na vinici celý den? Jak bych se cítil já, kdyby se mi to samé stalo ve Flemington Markets?

Příběh je urážkou každého, kdo má smysl pro spravedlnost. Chování majitele vinice je skandální.

Bývá obecným pravidlem, že král, pán nebo majitel vinice je v podobenstvích sám Ježíš. Zbývá tedy otázka: "Je Bůh nespravedlivý?

JAKÁ JE POINTA PŘÍBĚHU O VINICI?

"Neboť království nebeské je jako..."

 Příběh není o skutečné práci a skutečné mzdě. Ježíš ho vypráví, aby nám ukázal, jak vejít do nebeského království a jak bude vypadat poslední Boží soud. Vstup do království není podmíněn tím, jak jsme dobří a kolik dobrých skutků jsme vykonali. Jedná se o Boží dar. Tak Bůh dává lidem věčný život. Věčnost je darem, který od Boha získávají všechny děti lidské rasy a žádné si ho nezaslouží. Pointou příběhu je Boží úžasná milost. Nikdo si nezaslouží tak velkou mzdu, jako celý denár za den práce. Je pouze projevem majitelovy štědrosti. Odměnu dostanou ti, kdo si uvědomí, že nemohou nic zaplatit a k Bohu přicházejí pouze s hlubokou touhou po Božím milosrdenství. Snáze milost přijímají ti, kdo ještě v 17:00 stáli na trhu a jsou si vědomi své nezaměstnatelnosti. Vždyť všichni jsme zhřešili a jsme daleko od Boží slávy.

Bůh je nespravedlivý, pokud jde o věčný život...

 Kdyby byl Bůh spravedlivý a dal nám, co si zasloužíme, musel by s námi jednat podle našich

Nedodržených slibů

Tvrdosti srdce

Necitelnosti vůči druhým

Předsudků a pýchy

Nečistých myšlenek a motivů

Závisti a žárlivosti

ANO, Bůh je nespravedlivý a my bychom se z toho měli radovat. Nejedná s námi, jak si zasloužíme.

Žalm 103,8-13

 Hospodin je slitovný a milostivý,

shovívavý, nejvýš milosrdný;
nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně.
Nenakládá s námi podle našich hříchů,


neodplácí nám dle našich nepravostí.
Jak vysoko nad zemí je nebe,


tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí;
jak je vzdálen východ od západu,


tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti.

 Izaiáš 53,5-6:

 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost,

zmučen pro naši nepravost.

 Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou,

 jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.

 Efezským 2,8-9:

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

 Touha věků, strana 25:

"S Kristem bylo naloženo tak, jak my zasloužíme, a to proto, aby s námi mohlo být naloženo, jak on zaslouží. Byl odsouzen za naše hříchy na nichž neměl podíl, a to proto, abychom mohli být očištěni jeho spravedlností, na níž jsme se nepodíleli. Podstoupil smrt, jež měla být naší smrtí, abychom mohli přijmout život, který byl jeho. 'Zsinalostí jeho lékařství nám bylo způsobeno.'"

 Všichni jsme zhřešili.

Všichni jsme duchovní ztroskotanci.

Kristus zemřel místo nás.

Stačí v něj uvěřit, přijmout ho a důvěřovat mu.

"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha." (Jan 1,12-13)

Důsledkem je duchovní proměna díky Duchu svatému.

"Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření." (2. Korintským 5,17-19)

Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Marek 1,14-15)

 Vypráví se příběh o francouzském provazochodci jménem Blondin, který se rozhodl ohromit svět tím, že si nechá natáhnout lano nad Niagárskými vodopády. Na místě se shromáždily obrovské davy včetně mnoha zástupců médií a všichni s napětím sledovali, zda se odvážnému muži podaří přejít z Kanady do USA po laně nad rozbouřenou vodou. Blondin přešel poprvé a davy začaly šílet. Ozvalo se skandování, že Blondin je nejlepší. Následně Blondin na lano umístil jízdní kolo a přejel na druhou stranu. Nakonec si vzal kolečko a přešel zpět. V té době mezi diváky nebyl nikdo, kdo by nevěřil, že Blondin dokáže na laně cokoli. Artista vzápětí utišil dav a zeptal se, zda věří tomu, že přejede na druhou stranu i kdyby v kolečku někdo seděl. Odpověď byla jasná: "Samozřejmě!" Pak Blondin požádal o dobrovolníka a odpovědí mu bylo hrobové ticho.

V Ježíši Kristu se přiblížilo Boží království. Je na dosah.

Ježíš říká každému z nás: "Boží království se přiblížilo. Čiňte pokání a věřte. Já vás převezu na druhou stranu. Nabízím vám milost, odpuštění a smysl života. Zastanu se vás při posledním soudu a jako svůj lid vás přivedu do svého věčného království.

CO VÁM BRÁNÍ? PROČ NEVSTOUPÍTE DO BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ PRÁVĚ TEĎ?
zobrazit více

Odebírejte nová videa jako první