Právě sledujete: Modlitební týden mládeže 2014 – Petr Adame

11979 zhlédnutí

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Středa - Boží království – Stůl na nebi, stůl v nebesích

Marek 2,13-17

Jakým způsobem si vybíráte své blízké přátele a kdo jsou ti, které si držíte od těla? Máte vnitřní test, kterým poměřujete své blízké? Je pro vás důležité náboženské vyznání nebo společenský status? Musí váš přítel být adventista nebo obecně křesťan? Musí být vaším přítelem na Facebooku?

Rozdělte se do několika skupin a hledejte odpověď na otázku: "Jak se rozhoduji, kdo může být mým přítelem a koho se naopak straním?"

Jedna věc znepokojovala Ježíšovy učedníky i jeho nepřátele. Provokoval je způsob, kterým Ježíš jednal s lidmi na okraji. Všichni věřili, že příchod Mesiáše změní osud Izraele. Nikdo nečekal, že by jeho království mělo být složeno ze všech lidí ve společnosti.

Pozvání outsiderů a vyvrhelů do Božího království byl překvapivý tah. Zároveň tkví právě v této otevřenosti kouzlo Ježíšova života i jeho služby.

Marek 2,13-17 vykresluje obrázek království, které Ježíš přišel založit. Jeho království se nerozkládalo jen v Izraeli, ale hlavně v srdcích učedníků.

Lévi, zvaný Matouš, byl celník. Nenáviděli ho svorně Židé i pohané, protože vybíral daně pro Římany. Římané určili daň, ale nikdo neznal její výši, pouze celníci. Bylo běžné, že celník přihodil pár procent navrch a bonus šel do jeho kapsy. Lévim pohrdali ještě více, protože byl Židem, a přesto vybíral pro Římany. Ze všech úhlů pohledu se jednalo o člověka nevhodného pro Boží království, natož pro učednictví. Jako Žid prošel sobotní školkou, pathfinderem i mládeží své doby. Přesto ho zlákaly rychle vydělané peníze a atrakce velkoměsta. Lidé často podlehnou dojmu, že ke štěstí se dá dojít zkratkou. Lévi začal kolaborovat a pracoval proti vlastním.

Jak to často bývá v případě mnohých mladých lidí, kteří hledají štěstí bez Boha, i Lévi došel na konec cesty a objevil prázdno. Je to jako loupat cibuli vrstvu po vrstvě. Lévi neměl tušení, jak se vyrovnat se vzrůstajícím vnitřním neklidem. Dveře do synagógy byly zavřené, protože pro Židy byl vyvrhelem. Dusil svou nespokojenost uvnitř, dokud se neobjevil Ježíš. Je Kristovým dobrým zvykem objevit se právě včas.

Verš 13 říká, že Ježíš úmyslně šel kolem Léviho výběrčí budky. Zastavil se a přímo celníka oslovil: "Následuj mne!" V lakonické výzvě se skrývá něco jednoduchého a zároveň hlubokého, co království charakterizuje.

Ježíš nečeká, až ho lidé najdou. On hledá je. Ani my nejsme povoláni, abychom čekali, až nás lidé najdou. Boží království aktivně hledá ztracené a vychází za nimi. Pozvání "Následuj mne" je výrazem Boží lásky k Lévimu, navzdory jeho sociální nepřijatelnosti.

Lidé se mohou cítit přijati a milováni, navzdory tomu, že sedí v "celnicích" života, které z nich činí sociální vyvržence. V tom tkví proměňující Boží moc, která jim dává sílu vstát a jít za Kristem. Lidi nebudou mít zájem o naše poznání, dokud my nebudeme mít zájem o lidi.

Ve verších 13 a 14 jsou ukrytá tři stručná naučení:

Život dává sílu životu! Křesťanská teologie, která bude mít největší vliv na svět kolem nás je ta, která je vepsána do našeho každodenního života. Co Ježíš učil, to také žil. Co učil vycházelo z toho, kým byl. Díky tomu lidé vyjdou ze svých životů a půjdou za Kristem jako my!

Trvalou lásku nelze ignorovat. Konzistentnost je vedlejší produkt hodnoty, kterou Bůh vkládá do lidí, za kterými nás posílá. Ježíšovy činy vůči ztraceným bližním byly stále stejné celý jeho život. Ježíš nemiloval náhodou a ani my bychom takto neměli milovat. Láska je vědomé dávání. Není náhodná a přelétavá, a proto má moc měnit lidi.

Ježíš se stýká s lidmi na okraji společnosti. Nikodémovi v J 3,17 Ježíš říká, že Bůh neposlal syna, aby svět zatratil, ale aby ho spasil. Ježíš se s tímto výrokem plně ztotožňoval, trávil s vyvrženci mnoho času a zval je do pravdy svého království. Jaké pravdy? Pravdy v tom, že je Bůh miluje a nestydí se za to.

Marek vypráví, že Lévi vstal a opustil celnici. Opustil všechno! Nemůže se vrátit a ani nechce. Nová cesta je mnohem lepší než stará. Jaké má jeho rozhodnutí důsledky? Vrací Ježíši i ostatním lidem lásku království, která byla prokázána jemu. Celý život strávil za stolem a vybíral daně. Díky tomu se stal opovrhovaným vyvrhelem. Nyní chce zbytek života strávit za stolem s Ježíšem.

Marek 2,15 říká, že Lévi uspořádal velikou party, na kterou pozval Ježíše jako čestného hosta. Kdo byli další hosté? Další celníci, hříšníci a společensky nepřijatelní. Mezi nimi a učedníky text nijak nerozlišuje. Marek 2,15 jednoduše říká, že "ho následovali mnozí."

Večeře, kterou Matouš uspořádal pro své přátele a Ježíše, je ozvěnou večeře, o které se mluví v podobenství o království na konci času v Matouši 22. Oslava byla plná různých lidí, "dobrých i špatných". Zvláštní je, že se nedostavili ti, kdo původně dostali pozvání. Přišli pouze původně nepozvaní hosté. Vše bylo nachystané, stoly se prohýbaly a kapela byla připravena zahrát svatební pochod. Král stál ve dveřích a jeho syn čekal na svou nevěstu, církev. Jenže nikdo nepřišel. Král poslal své služebníky, aby hostům připomněli pozvání, ale ti odmítli s tím, že jsou příliš zaneprázdněni osobními problémy a na krále ani jeho syna nemají čas. Některé naléhavost služebníků natolik rozlítila, že je nechali pozabíjet.

Zajímalo by mne, o kom Ježíš v zmíněném podobenství mluvil? Je příliš snadné ukázat na židovský národ, který odmítl králova syna. Týká se podobenství i nás? Jsem natolik zaneprázdněn svými osobními zájmy, že nedbám na povolání, kterého se mi dostalo? Ztrácím trpělivost s těmi, které za mnou král posílá? Jen se ptám.

Král své služebníky pošle za novými hosty. Pozváni jsou lidé z ulice. Pozvání dostane každý, koho našli a byl ochoten přijít. Zanedlouho je trůnní síň zaplněna hosty.

Závěrečná scéna je krásným obrazem Ježíšovy lásky pro ztracené lidstvo.

Pozvání, které Matouš Lévi adresoval svým přátelům bylo mocným projevem života změněného láskou a přijetím. Ježíš povolal Léviho od stolu, který ho separoval od společnosti i od víry. Lévi pozval Ježíše ke stolu, kde se společnost a víra setkaly.

Jako všude, i tady se objevili lidé, kterým nebyla myšlenka o království, kde jsou všichni milováni stejně, po chuti. Ve verši 17 jsou popsáni lidé, kteří si stěžují, ale Ježíš odpovídá, že lékaře potřebují nemocní, a proto k nim přichází.

Čin Matouše Léviho, který svůj dům otevřel Ježíši i ostatním lidem, v sobě skrývá čtyři důležité charakteristiky království:

1. S Ježíšem za stolem nesedávají lidé, které bychom čekali.

Nikdy nepředpokládejme, že víme, koho Ježíš chce spasit a koho ne. Když Ježíš říká "kohokoli" myslí to vážně. Nikdy nesuďme a nerozhodujme o záchraně druhých. Buďme sborem a církví, která prostírá svůj stůl lásky a společenství i pro nečekané a nepohodlné.

2. Stůl pro Ježíše je otevřený.

Mnozí se stále děsí myšlenky, že by dveře církve měly být otevřené komukoli. Království ale kohokoli zve. V rozhodnutí Ducha svatého, koho pozve mezi své vyvolené, nehrajeme žádnou roli. Vidíme pouze výsledek jeho práce. Naším úkolem je povolané přijmout do rodiny církve, aby mohli růst v lásce a milosti. Nechť je náš stůl otevřený, protože u takových stolů sedává rád Ježíš.

3. Stůl pro Ježíše pamatuje na ty, kteří za ním sedávali.

Lévi nikdy nezapomněl, odkud vyšel, a kdo byli lidé, kteří nad ním neohrnovali nos předtím, než přišel Ježíš. Snadno zapomínáme, kde nás Ježíš našel a kam nás dovedl. Ježíš chce, abychom nezapomínali na lidi, které jsme opustili, když nás povolal. Chce, abychom i pro ně udělali místo u jeho stolu. Dávejme pozor na to, abychom nebyli "přespasení". Přespasený člověk s pohrdáním hledí na ty, se kterými býval, protože jeho nový život je radikálně odlišný od starého. Podobně jako Lévi, i my, když nalezneme nový život v Ježíši, neměli bychom zapomenout na ty, se kterými jsme bývali a udělat místo u stolu i pro ně.

4. Stůl pro Ježíše se nestydí za ty, kdo u něho sedí, ale vždycky je brání.

Ježíš se nikdy neomlouval za lidi, se kterými večeřel. Vždy jejich přítomnost hájil a obhajoval důvod, proč s nimi tráví čas. Přišel nám ukázat slovy i činy, že Bůh je s námi. Nedistancoval se od těch, které náboženští vůdcové nepovažovali za hodny spasení.

Žijeme ve společnosti, která naše slova ignoruje. Naslouchá pouze našim činům. Staré rčení, že "jeden skutek mluví za tisíc slov" je velmi pravdivé. Život a láska Kristova v nás bude rozpoznatelná, když se zastaneme nemilovaných a odvržených společností. Ježíš nám jasně ukázal, jak na to.

Nakonec, jediná cesta ke stolu vede skrze Ježíše.

Rád bych se vrátil k podobenství o svatební hostině. Král každému hostu u dveří nechal připravit svatební oděv. Vešli někteří, ale odmítli si vzít na sebe nové šaty. Náš jediný přístup na hostinu věčnosti je skrze roucho spravedlnosti, které Ježíš zdarma dává skrze svou krev vylitou na kříži. Nikdo z nás si svůj oděv neušije. Naším úkolem je pouze si ho obléknout.

Jsme rádi, že je to Bůh a pouze on, kdo má rozhodnutí o tom, kdo vstoupí do Božího království, v rukou. My nevidíme lidem do srdcí. Buďme velkorysí a štědří při zvaní všech lidí. Rozdělování dobrých od špatných nechme na tom, kdo zná motivace a úmysly lidského srdce.

Každý z nás je stolem pro Ježíše. Naše domovy, sbory i třídy jsou místem pro Krista. Dokonce i Facebook, Instagram a Twitter mohou být stolem pro Ježíše, pokud je používáme způsobem, který mu přináší slávu.

Církev v západním světě tápe a zápasí. Mohlo by být řešení tak prosté, že stačí otevřít naše domovy pro druhé? Opravdovým evangeliem o království je sdílení našich životů a otevření stolů. Sdílení s druhými mluví hlasitěji, než jakékoli kázání.

Jsme zaneprázdněni vymýšlením dalších skvělých myšlenek a přitom možná stačí prostřít stůl pro Ježíše.



zobrazit více zobrazit méně

Modlitební týden mládeže 2014 – Vašek Vondrášek

Modlitební týden mládeže 2014 – Vašek Vondrášek

Modlitební týden mládeže 2014 – Tomáš Harastej

Modlitební týden mládeže 2014 – Tomáš Harastej

Modlitební týden mládeže 2014 – Roman Hampacher

Modlitební týden mládeže 2014 – Roman Hampacher

Další díly

Modlitební týden mládeže 2014 – Roman Hampacher

13591 zhlédnutí

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Sobota - Boží království – Pouze milostí

Matouš 20,1-16

Když jsem se v září roku 1981 přistěhoval do Austrálie, dostal jsem od přátel, kteří do země dorazili dříve než já, dobře míněnou radu. Radili mi, abych si co nejdříve našel práci. Neměl bych být příliš vybíravý, protože nejdůležitější je získat co nejdříve finanční nezávislost. Vzal jsem si jejich názor k srdci a dal jsem vědět svým přátelům i členům sboru, že jsem ochoten vzít jakoukoli práci.

Zanedlouho mě po bohoslužbě ve sboru kontaktoval Kevin. Oznámil mi, že je výrobní ředitel a může mi nabídnout volné místo. Ihned jsem přijal a ve světle rady, kterou jsem obdržel, jsem se ani neptal, o jakou práci se jedná. Zajímalo mne pouze, kdy a kde se mám hlásit.

"V pondělí rádno v 5:00," zněla lakonická odpověď. Chvíli jsem si myslel, že si ze mne utahuje a čekal jsem, že se zasměje, ale Kevin se jen ptal, zda mám auto. Jelikož jsem vůz neměl, nabídl mi, že mne vyzvedne po cestě svým vlastním autem. Oznámil mi, že jako ředitel výroby musí být přítomen na místě již ve 4:30 a proto mám být připraven už ve 4:00. A abych si vzal náhradní oblečení. Připadal jsem si zahnaný do kouta, ale neviděl jsem nikde cestu ven.

Vše se odehrávalo uprostřed zimy. Choulil jsem se do své bundy ze sekáče a čekal pod lampou, až se objeví Kevin. Brzy jsme dorazili na pracoviště. Jednalo se o Flemington Markets - distribuční sklad pro ovoce a zeleninu. Hned po příjezdu mě Kevin zasvětil. Budu nový balič brambor na bramborovém pásu.

Obrovské pytle špinavých brambor se nejprve vysypaly na posuvný pás. Byly omyty, očištěny, zváženy, zabaleny do pětikilogramových pytlů a automaticky uzavřeny. Pytle skončily na otáčecím stole, kde je další pracovnice linky ukládala do velkých papírových pytlů. A v ten okamžik přišla má chvíle.

Zvedl jsem 25 kg pytel brambor a uložil ho na další pohyblivý pás spojený s paletovacím strojem. Jakmile jsem jich umístil na paletu 40, šlápl jsem na pedál a balení se uzavřelo. Pomocí rudlíku jsem následně paletu umístil do skladu a utíkal zpět na své místo. Při návratu na mne čekalo 15 hotových pytlů a stroj nebylo možné zastavit (někdy jsme se modlili, aby se rozbil). Takovou práci jsem dostal. Když se ozval v 10:00 zvonek na svačinu, byl jsem tak unavený, že jsem nemohl chodit ani zvednout ruce. Položil jsem si hlavu na stůl a sténal.

Když jsem se vrátil odpoledne domů, žena mě téměř nepoznala. Okamžitě začala naléhat, abych se na to vykašlal. Ale já to nechtěl vzdát. Styděl bych se vzdát práci po jednom dnu, když jsem se předtím vychloubal, že budu dělat cokoli.

Po měsíci za mnou přišel Kevin a oznámil mi, že mají více zakázek. Zajímalo ho, zda bych byl ochoten udělat nějaké přesčasy. Jednalo se o dvě hodiny denně. Všechno mě bolelo, ale souhlasil jsem. Za pár dalších týdnů se ozval znovu, zda bych mohl přijít o nedělích. Znovu jsem souhlasil. V té době jsem již jezdil sám vlakem a nikdy jsem nepřijel pozdě.

Zkusili byste uhodnout, který den týdne byl nejlepší? 

Sobota?

Sobota byla fajn, protože jsem nemusel do práce.

Ale musím přiznat, že ještě lepší byl jiný den, a to čtvrtek, kdy jsme dostávali výplatu. Díky přesčasům a dřině jsem byl vždycky mile překvapený, kolik se objevilo na výplatní pásce.

Byl jsem ochotný dřít dlouhé hodiny a huntovat si zdraví. Vzdal jsem se volného času a rodiny během nedělí, protože jsem vydělával slušné peníze.

Tak funguje společnost. Víc práce znamená víc peněz. Dostanete, co si zasloužíte.

Život funguje obecně na tomto principu. Existuje přirozený smysl pro spravedlnost a férovost.

Naše společnost je řízena zákony. Pokud se držíte uvnitř jejich hranic, pravděpodobně se vám víceméně daří dobře. Pokud děláte správné věci, dostáváte odměnu. Pokud překračujete hranice, nesete zodpovědnost.

Pokud se naučíte, nebudete mít u zkoušek problém. Když se nenaučíte, nepomůžou vám pravděpodobně ani modlitby.

Pokud nedodržujete nejvyšší povolenou rychlost nebo jezdíte na červenou, stanete se celebritou. Vyfotí vás.

Dostanete, co zasloužíte. To je definice spravedlnosti.

V náboženství platí stejný princip.

V hinduizmu existují čtyři cesty k "mókše" tj. spasení. Jedná se o okamžik, kdy se lidská mysl osvobodí od věčného cyklu života a smrti a splyne v jedno s Bohem.

1. Cesta činu - dodržujete náboženské obřady, povinnosti a rituály.

2. Cesta poznání - získáte dokonalé poznání vesmíru.

3. Cesta oddanosti - uctíváte bohy.

4. Královská cesta - praktikujete meditaci a techniky jógy.

Budhizmus učí, že vznešený stav nirvány je možné dosáhnout skrze "ušlechtilou osmidílnou stezku".

1. Správné pochopení; 2. Správné myšlení; 3. Správná řeč; 4. Správné jednání; 5. Správné živobytí; 6. Správné úsilí; 7. Správná bdělost; 8. Správné soustředění.

V islámu je třeba vyváženost.

Spasení muslima je založeno na kombinaci Alláhovy milosti a lidských skutků. Při dni soudu budou zváženy skutky člověka. Pokud dobré skutky převáží ty špatné a pokud to bude Alláhova vůle, může muslim vstoupit do ráje.

To dobré, co konáme, ruší to zlé.

Pouť do Mekky znamená v nebeských knihách veliký bonus.

Pokud zemřete jako mučedník při obraně víry, vstupujete do nebe přímo.

Jak je to v křesťanství? Co říká Ježíš o tom, jak můžeme vstoupit do Božího království a získat věčný život?

 Podobnou otázku položil Ježíši mladý muž. Byla to otázka, která šla přímo k jádru věci. Příběh o otázce mladého muže a Ježíšově odpovědi je jedním z nejslavnějších a nejzajímavějších ve všech evangeliích.

A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: „Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?“ (Matouš 19,16)

 Když dáme dohromady Matoušovu, Markovu i Lukášovu verzi, dozvíme se, že muž, který otázku položil, byl mladý, bohatý a úspěšný. Jednalo se o prominentní postavu obce. Proč by někoho, kdo má všechno, zajímal věčný život? Co by takový člověk hledal v Božím království?

Marek vypráví, že Ježíš právě odcházel z jednoho místa, když k němu mladý muž přiběhl. Veřejně poklekl před Ježíšem a zoufale žádal odpověď: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" (Viz. Marek 10,17-27)

Věčný život nezačíná ve chvíli druhého Ježíšova příchodu na zemi. Druh věčného života, který dává pokoj, spokojenost, radost, klid, a smysluplnost můžeme žít i tady a teď, kdy na parúsii teprve čekáme. Bohatství, postavení a moc vám nikdy takové věci nepřinesou. A nepřinese vám je ani náboženství. Maldý muž byl věřící a vyznával, že zákon dodržuje dokonale od svého dětství.

Setkání mladého muže s Ježíšem začalo velmi dobře:

1. Mladík položil správnou otázku

2. Mladík měl správný postoj

3. Přišel za správným člověkem

Vše bylo otevřeno k dokonalému happy-endu.

"Co dobrého mám konat, abych měl podíl na věčném životě? Co mi chybí?" ptal se.

K věčnému životu přistupoval jako hinduista, budhista nebo muslim a ptal se, co má ještě dělat.

 "Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází." (Marek 10,21)

"DŮVĚŘUJ MI" Těmito slovy by sa dala shrnout Ježíšova odpověď bohatému mladíkovi. Dej mne na první místo svého života. Nemohu být "poslední věc, která ti schází". Smyslem tvého života je bohatství, postavení a náboženské skutky. Ty definují tvou existenci. Zjistil jsi, že přesto ti v srdci zůstává nenaplněná touha. Přišel jsi, abys do svého seznamu přidal "ještě jednu věc". Ty ale musíš nejprve hledat Boží království. "DŮVĚŘUJ MI."

 Mladík vytáhl tablet, rychle si spočítal, kolik by ho Boží království stálo, a když se podíval na zůstatek, "svěsil hlavu", jak říká Bible. Následování Ježíše bylo příliš drahé. Navzdory jeho zoufalé touze, navzdory jeho dodržování přikázání, navzdory lásce, kterou od Ježíše pocítil, odešel smutný a nebyl zachráněn. Nedokázal dát Ježíše na první místo. Nedokázal svůj život odevzdat do Ježíšových rukou. Nedokázal celým srdcem zazpívat "... vzdám se všeho pro Ježíše...". Odešel smutný a nebyl zachráněn.

Učedníci, kteří byli svědky rozhovoru, byli zmatení a žádali po Ježíši vysvětlení. Tento muž se zdál IDEÁLNÍM kandidátem na vstup do království a nevstoupil do něj. Kdo tedy do království Božího vlastně může vstoupit? Museli se zeptat přímo:

"Kdo tedy může být spasen?“


Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“ A Ježíš vše uzavřel slovy: "Mnozí první budou poslední a poslední první.“ Nezapomeňte, prosím, tato slova, protože se k nim ještě vrátíme.

 Vraťme se na Flemington Market, do skladu zeleniny. Ježíš nám bude vyprávět rozčilující podobenství o soudu v Božím království. Bude velmi podobná čtvrtkům, kdy jsme dostávali výplatu. Lidský princip "za více práce, více peněz" staví Ježíš úplně na hlavu, a proto jsem příběh nazval:

"Podobenství o nespravedlivém Bohu."

 Přečtěte si Matouše 20,1-2.

Příběh popisuje střet bohatství a chudoby. Bohatý majitel vinice vychází brzy ráno na trh, kde se srocují chudí dělníci. Doufají, že se naskytne pracovní příležitost a oni nasytí sebe i své rodiny. Jsou zvyklí pracovat denní práci a očekávají za ni denní mzdu.

Majitel vinice je moudrý. Ví, kolik bude potřebovat dělníků na práci.

Najme potřebný počet a než dorazí na vinici dohodnou se po chvilce smlouvání, že denní mzda bude jeden denár. Na svou dobu slušné peníze. V šest hodin ráno dorazí na místo, připevní si koše na záda a začnou pečovat o hrozny.

O tři hodin později udělá majitel překvapivý krok.

Přečtěte si Matouše 20,3-5.

 Uběhly tři hodiny pracovní doby. Je kolem 9:00.

Majitel již nemusí najímat další dělníky. Má obchodní plán a najímání pracovníků je již zařízené. Text říká, že jednoduše vyšel a všiml si, že na tržišti postávají další a nemají do čeho píchnout. Majitel není nemilosrdný kapitalista a nežene ho pouze vidina zisku. Má chuť pomoci lidem, kteří potřebují práci.

Nově získaní pracovníci si jsou dobře vědomi, že nemají nárok na plnou denní mzdu. Tentokrát nedojde ke smlouvání. Pán pouze oznámí: "Věřte mi, zaplatím vám, co je správné." Na vinici dorazí noví dělníci. Nevyjednali si skvělou mzdu jako první skupina, ale věří, že ani oni nepřijdou zkrátka.

 

Vžijte se do kůže pracovníků, kteří začali dřít v 6:00. Slunce pálí, koš je těžký a vy jste zbroceni potem. Na vinici dorazí noví pracanti a vás napadne: "Asi práci neberou tak vážně jako já." Je to jako ve sboru. Vy dorazíte vždycky včas na sobotní školu, narozdíl od druhých.

O tři hodiny později přijde další nečekaný krok majitele vinice.

Čtěte Matouše 20,5.

 Šestá hodina: Poledne

Devátá hodina: 15:00

Vedený soucitem a snahou pomoci, majitel stále najímá nové dělníky. Zdá se, že obchodní záměr vzal za své a pána vinice zajímá, co budou dělníci, kteří nemají práci, večer jíst. Ani majitel, ani noví pracovníci nemluví o mzdě. Pán vinice se snaží pomoci zoufalým lidem na úkor vlastního bohatství a osobního zisku.

Vy stále dřete na vinici a začali jste v 6:00 ráno. Co vás napadá při pohledu na ty, kdo dorazili na oběd a poté ještě ve tři hodiny? Hrůza, že? Ti, kteří dorazili v poledne, to jsou ti, kteří chodí do sboru pouze na kázání. A poslední skupina jsou ti, kdo přijdou těsně předtím, než kázání začne. Co si o nich myslíte?

Jako by nestačily nesmyslné majitelovy kroky doteď, vše začne být ještě bizarnější.

Čtěte Matouše 20,6-7.

 Jaký má smysl najímat někoho v 17:00, když pracovní doba končí přesně za šedesát minut?

Pán se s poslední skupinou baví. Chce vědět, proč postávají na tržišti a nepracují. Majitel je přece musel vidět pokaždé, když na místo přišel. Je 17:00 a oni tam stojí. Jejich odpověď je vypovídající: "Nikdo nás nenajal."Byli nezaměstnatelní. V očích každého potencionálního zaměstnavatele neměli žádnou cenu. V jejich prospěch mluvilo pouze to, že se nevzdali. I když hodina pokročila, stále doufají, že se naskytne pracovní příležitost. Neobvyklý majitel vinice už nepřekvapuje a najímá i poslední skupinu. Štědrý majitel vinice se objevuje tam, kde je nejvíce potřeba. Noví dělníci také vyrážejí na vinici.

Jsou to lidé, kteří na bohoslužbu chodí v době, kdy končí poslední píseň a chystá se agapé. Co si o nich myslíte?

Než dorazí na pracoviště, zorientují se a pustí se do práce, ozve se zvon a den končí. Práce je u konce, přichází čas výplaty.

ANI TEĎ NEKONČÍ PÁNOVA PŘEKVAPENÍ

 Čtěte Matouše 20,8.

 Dělníci se postaví do fronty a na začátku řady stojí největší dříči. Majitel instruuje předáka, aby řadu přeorganizoval. "Prosím, aby se na začátek postavili ti, kdo pracovali hodinu a ti, kdo přišli v šest ráno, aby stáli na konci!"

Řada stojí tak, aby všem bylo jasné, jak majitel vinice uděluje odměnu. Jeho verdikt, poslední soud, bude viditelný pro každého.

Nejudřenější pracovníci nejsou potěšeni, ale říkají si mezi sebou, že pán nechce, aby ostatní viděli, jak velkou výplatu dostanou. Je jasné, že ti, kdo pracovali hodinu dostanou jen pár drobných.

Na řadě je další nečekaný krok majitele.

Přečtěte si Matouše 20,9.

 První dělníci v řadě dostali celodenní mzdu. Jsou zmatení a rychle mizí. Mají za to, že došlo při vyplácení mzdy k omylu. Ti, kteří dřeli celý den se jim smějí. Říkají si, že mizí proto, aby nemuseli ukázat, jak směšné peníze přinesou domů. Zvědavost jim nedá a zajímají se, kolik dostali, ti, kteří téměř nic neudělali. První se neodváží odpovědět. Druhý ukáže jeden prst. Odpovědí je smích a otázka: "Jeden pondion?" (jedna dvanáctina denáru). Vzápětí jim úsměv ztuhne na rtech: "Jeden denár."

"Jeden denár za hodinu práce?" Rychle začnou kalkulovat. Pokud majitel vyplácí jeden denár za hodinu práce, potom za dvanáct hodin dostanou dvanáct denárů. V duchu už začínají vidět nové věci, za které peníze utratí.

Přečtěte si Matouše 20,10a.

 Zbytek verše ukrývá první nepříjemné překvapení celého příběhu.

Přečtěte si Matouše 20,10b-12.

V okamžiku, kdy předák vtiskne do rukou prvního dělníka, který pracoval celý den, jediný denár, začne se ozývat reptání. "Další," křikne předák, ale nikdo se nemá k odchodu. "Chceme mluvit s majitelem!" Jak si můžete dovolit vyplatit nám stejnou odměnu jako lenochům, kteří pracovali sotva hodinu? To je urážka a nespravedlnost!

Přečtěte si Matouše 20,13-16.

On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den?
Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“


Bohatý mladý muž sám sebe viděl jako prvního a skončil poslední. Dělníci, kteří pracovali sotva hodinu se vnímali jako poslední a byli první.

Proč ta zlá krev? Jak byste se cítili, kdybyste dřeli na vinici celý den? Jak bych se cítil já, kdyby se mi to samé stalo ve Flemington Markets?

Příběh je urážkou každého, kdo má smysl pro spravedlnost. Chování majitele vinice je skandální.

Bývá obecným pravidlem, že král, pán nebo majitel vinice je v podobenstvích sám Ježíš. Zbývá tedy otázka: "Je Bůh nespravedlivý?

JAKÁ JE POINTA PŘÍBĚHU O VINICI?

"Neboť království nebeské je jako..."

 Příběh není o skutečné práci a skutečné mzdě. Ježíš ho vypráví, aby nám ukázal, jak vejít do nebeského království a jak bude vypadat poslední Boží soud. Vstup do království není podmíněn tím, jak jsme dobří a kolik dobrých skutků jsme vykonali. Jedná se o Boží dar. Tak Bůh dává lidem věčný život. Věčnost je darem, který od Boha získávají všechny děti lidské rasy a žádné si ho nezaslouží. Pointou příběhu je Boží úžasná milost. Nikdo si nezaslouží tak velkou mzdu, jako celý denár za den práce. Je pouze projevem majitelovy štědrosti. Odměnu dostanou ti, kdo si uvědomí, že nemohou nic zaplatit a k Bohu přicházejí pouze s hlubokou touhou po Božím milosrdenství. Snáze milost přijímají ti, kdo ještě v 17:00 stáli na trhu a jsou si vědomi své nezaměstnatelnosti. Vždyť všichni jsme zhřešili a jsme daleko od Boží slávy.

Bůh je nespravedlivý, pokud jde o věčný život...

 Kdyby byl Bůh spravedlivý a dal nám, co si zasloužíme, musel by s námi jednat podle našich

Nedodržených slibů

Tvrdosti srdce

Necitelnosti vůči druhým

Předsudků a pýchy

Nečistých myšlenek a motivů

Závisti a žárlivosti

ANO, Bůh je nespravedlivý a my bychom se z toho měli radovat. Nejedná s námi, jak si zasloužíme.

Žalm 103,8-13

 Hospodin je slitovný a milostivý,

shovívavý, nejvýš milosrdný;
nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně.
Nenakládá s námi podle našich hříchů,


neodplácí nám dle našich nepravostí.
Jak vysoko nad zemí je nebe,


tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí;
jak je vzdálen východ od západu,


tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti.

 Izaiáš 53,5-6:

 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost,

zmučen pro naši nepravost.

 Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou,

 jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.

 Efezským 2,8-9:

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

 Touha věků, strana 25:

"S Kristem bylo naloženo tak, jak my zasloužíme, a to proto, aby s námi mohlo být naloženo, jak on zaslouží. Byl odsouzen za naše hříchy na nichž neměl podíl, a to proto, abychom mohli být očištěni jeho spravedlností, na níž jsme se nepodíleli. Podstoupil smrt, jež měla být naší smrtí, abychom mohli přijmout život, který byl jeho. 'Zsinalostí jeho lékařství nám bylo způsobeno.'"

 Všichni jsme zhřešili.

Všichni jsme duchovní ztroskotanci.

Kristus zemřel místo nás.

Stačí v něj uvěřit, přijmout ho a důvěřovat mu.

"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha." (Jan 1,12-13)

Důsledkem je duchovní proměna díky Duchu svatému.

"Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření." (2. Korintským 5,17-19)

Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Marek 1,14-15)

 Vypráví se příběh o francouzském provazochodci jménem Blondin, který se rozhodl ohromit svět tím, že si nechá natáhnout lano nad Niagárskými vodopády. Na místě se shromáždily obrovské davy včetně mnoha zástupců médií a všichni s napětím sledovali, zda se odvážnému muži podaří přejít z Kanady do USA po laně nad rozbouřenou vodou. Blondin přešel poprvé a davy začaly šílet. Ozvalo se skandování, že Blondin je nejlepší. Následně Blondin na lano umístil jízdní kolo a přejel na druhou stranu. Nakonec si vzal kolečko a přešel zpět. V té době mezi diváky nebyl nikdo, kdo by nevěřil, že Blondin dokáže na laně cokoli. Artista vzápětí utišil dav a zeptal se, zda věří tomu, že přejede na druhou stranu i kdyby v kolečku někdo seděl. Odpověď byla jasná: "Samozřejmě!" Pak Blondin požádal o dobrovolníka a odpovědí mu bylo hrobové ticho.

V Ježíši Kristu se přiblížilo Boží království. Je na dosah.

Ježíš říká každému z nás: "Boží království se přiblížilo. Čiňte pokání a věřte. Já vás převezu na druhou stranu. Nabízím vám milost, odpuštění a smysl života. Zastanu se vás při posledním soudu a jako svůj lid vás přivedu do svého věčného království.

CO VÁM BRÁNÍ? PROČ NEVSTOUPÍTE DO BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ PRÁVĚ TEĎ?
zobrazit více

Odebírejte nová videa jako první